Karnevalové šílenství

Brazílie, to jsou krásné pláže, šedivá velkoměsta, plno lidí, fotbal, caipirinha a….KARNEVAL. Karnevalová horečka tu začíná již daleko dřív než samotný karnevalový týden, začínají otevřené nácviky škol samby i párty v ulicích. Jsou dokonce místa, kde spolu s před-karnevalem a po-karnevalem se veselí dva měsíce a dle místních vtipů například život v takovém Salvadoru je jeden velký karneval. Z karnevalových ochutnávek (kterými jsem si zpříjemnila ten první týden školy, který karnevalu předcházel) jsem stihla karneval v dolní části ulice Augusta, kam jsme s kamarády vyrazili jedno lenivé víkendové odpoledne, a kde hromada lidí husím pochodem s drinky v ruce následovala auto vyhrávající hudbu a kde jsem získala tričko karnevalu, které mi jeden dobrodinec daroval a kde jsem vyměnila své nové a zaručeně pravé Ray Bany za jiné, také zaručeně pravé, Ray Bany, ale za to krásně jedovatě oranžové. No a den jsme pak zakončili ve známém klubu StudioSP J Další z ochutnávek byla návštěva zkoušky školy samby Vai Vai, od jejíhož sídla kousek bydlím. Sice přesně v momentu, kdy začali hrát, se spustil pořádný slejvák, ale to nás, již zvyklé, paulistas nemohlo rozházet a tak jsem si užívali tančení a zpívání v dešti. Tahle škola letos slaví výročí 80 let od založení, a tak při této příležitosti složili speciální písničku, ke které přidali i speciální taneční choreografii, během jejího hraní sestoupili hudebníci z pódia mezi obecenstvo a rozjeli velikou párty – no zážitek!

Nejtradičnější karneval je údajně v městěch Olinda nebo Salvador, ten nejznámější potom v Rio de Janeiru. A ten jsem si vybrala já, s tím, že jsem se rozhodla ale z půlky karneval strávit i v Sao Paulu a tak mám rovnou dvě zkušenosti, a to velmi rozdílné. V Sao Paulu probíhá karneval relativně klidně, v sobotu jsem tu byla na průvodu v ulicích ve čtvrti Pinheiros s místními couchsurfery, a lidé co s námi chodili ulicemi, tančili a zpívali (tzv. bloco da rua) občas sklízeli od kolemjdoucích trochu opovržlivé pohledy, lidé v okolí se moc k veselí nepořidávali. Kdežto pozdější zážitek z Ria je úplně jiný, tam jsem obsolvovali bloco v historcké čtvrti Santa Teresa a to se veselilo opravdu celé město!! Ale zpět do Sao Paula, po sobotním odpoledni v Pinheiros mě karneval dohnal i doma, sestry přítelkyně spolubydly Juana se totiž účastnily průvodu na sambodromo – to je ta část karnevalu, kterou znáte z televize, alegorické vozy, tanečnice, vše je velmi pompézní a lístky na vstup velmi drahé, proto jsem tuhle část karnevalu vynechala a radši si užila pro mě ten autentičtější karneval v ulicích (Nina na sambodromu byla v Riu – průvod totiž probíhá v každém větším městě, ale ani po shlédnutí jejích úžasných obrázků svého rozhodnutí tohle vynechat nelituju). Každopádně obě holky co se u nás v obýváku připravovaly a oblékaly do masek byly součástí průvodu hovořícího o historii Brazílie, obě šly za budovy hlavního města Brasílie a tak měli na zádech mosntrózní konstrukci imitující věže brazilského parlamentu atd. – tomu se říká karneval až do domu J V neděli mě tu navštívil André, a společně jsem unikli karnevalovému šílenství v parku Ibirapuera a já se tak mohla v klidu připravit na to, co teprve přijde – v neděli přes noc jsem odjela za Ninou do Rio de Janeira! Nina na mě čekala na autobusové zastávce a po ne zrovna prospané noci v autobuse jsem se rozhodli nejprve se vypravit zewlovat na pláž Ipanema. Po hoďce na sluníčku jsem napsala jednomu kamarádovi, co se rozhodl nám na poslední chvíli vytrhnout trn z paty a ubytovat nás na těch pár nocí u kamaráda v bytě, hned kousek u Ipanemy. Dário nám tedy nadiktoval přesnou adresu a za chvíli jsem již stáli uprostřed malinkého bytu, kde nás mělo spát hned 6!!!Ale tak při karnevalu jsme stejně v bytě příliš dlouho nepobyly, takže to bylo ok. Nelenili jsme a spolu s Dáriem jsme se vzápětí již vypravili do zmiňované čtvrti Santa Teresa, kde probíhalo jedno z mnoha blocos. Křivolaké uličky byly narvané lidmi, kteří tančili, zpívali, popíjeli, házeli po sobě konfety a stříkali jakousi pěnu – no prostě párty jak má být, a to vše za příjemných skoro 40 stupňů a plného sluníčka J Po pár hodinách jsem sešli po trase historické tramvaje bondinho dolů do čtvrti Lapa a odtud busem do našeho útočiště se aspoň osprchovat a večer jsme se vypravili do Lapy zpět, jelikož právě tam se nachází plno barů a město tam žije! Popili jsme pár caipirinhas, řádně si zatančili na náměstí, kde vyhrávali z reproduktorů jak jinak než sambu a v brzkých ranních hodinách se vypravili zpět se aspoň trochu vyspat. Druhý den, když jsme se vypravili, jsme se šli projít s majitelem bytu Eduardem a jeho bratrem podél Copacabany a tam se velmi spontánně rozhodli, že karnevalu stačilo a utekli záplavě lidí na druhou stranu zátoky Guanabara, do města Niteroi, kde naším cílem bylo především Muzeum současného umění, budova postavená na výběžku skály nad mořem kým jiným než Oscarem Niemeyerem. Muzeum bohužel bylo zrovna to odpoledne zavřené, tak nás ochranka pustila aspoň za mříže udělat pár fotek a my se rozhodli projít se na nedalekou pláž. Ta ale byla tak zaneřáděná odpadky, že nás chuť koupat se nebo jen tak si lehnout zcela přešla (bylo nám vysvětleno, že tyhle městské pláže v Niteroi navštěvuje hlavně chudina, a ta se prostě nestará o to, že by se měla zajímat o ochranu životního prostředí a ne dělat svinčík). Co nás ale zaujalo, tedy především mě, byla nedaleké skála, řekla bych tak 15 až 20 m vysoká, na kterou místní kluci lezli a pak skákali dolů do moře. Asi jste pochopili, že první, co mě napadlo bylo se přidat – bohužel ale zbytek skupiny mé nadšení nesdílel a nápad mi rozmluvil…Pak Eduarda napadlo, že má v Niteroi známé, kteří stejně jako on pochází ze severu Brazílie, z města Belém u ústí Amazonky. Výsledkem rychlého telefonátu bylo pozvání na večeři, kdy pro nás byla připravena amazonská specialita – Tucupi – omáčka z manioku, ve které plavali kousky kuřete a jakási prapodivná zeleň, která když se jí ve větším množství, tak pak z ní dřevění a mravenčí jazyk. To celé se podávalo s rýží a bylo to sice trochu slané, ale za to velmi dobré! Pořinávratu do Rio de Janeira jsem ještě byli zastiženi karnevalem v Niteroi (není tu prostě úniku), kdy jsem se připletli k tanečnímu průvodu ulicí. Další den ráno jsme Rio opustily a vydaly se oddechnout si do tropického ráje na Ilha Grande, ale o tom zase až někdy jindy.

On the road III - Floripa a spol

Po návratu z hor jsem v pondělí ráno opět brzo vstávala, a to proto, abych se spolu s Honzou vydala na letiště v Guarulhos, kam ten den přilétala poslední z naší VŠE – FGV party, Nina. Po troše čekání na zpožděný let jsme se šťastně sešli a vydali se zpět do města dovést Ninu k sobě domů. Už po cestě jsem Ninu připravovala na to, že ji ještě den den večer hodlám vytáhnout někam na cesty. A ona se naštěstí vůbec nebránila J A tak jsme začali plánovat. Na obědě jsme se dozvěděli, že Honza s námi na cesty nepojede, protože měl nějaké povinnosti ve škole a tak – takže čistě dámský výlet. Po původním plánu jet nejprve v noci 6 hodin na jih do Curitiby a po pár dnech dále na jih jsme se rozhodli plán modifikovat a to jet nejprve až tak na jih, jak jen to na pár dní dá. Naším cílem se tedy stalo město Florianopolis, zvané Floripa, cca 11 hodin busem. Tím pádem sutobus odjížděl i o trochu dřív a tak večeře u mě v bytě i balení bylo trochu zběsilé. Nakonec jsme vše zvládly a dorazily na autobusový terminál Tiete včas. Komplikace přišla z jiné strany – poslední autobus do Floripy byl vyprodaný. Naštěstí pán až nečekaně pohotově našel náhradní řešení – spoj do města kousek na sever od Floripy a pak ranní přípoj na místo. Sice nás stála jízdenka o kousek více, ale nebylo to tak hrozné a to hlavní, po desáté ráno druhého dne a velmi pohodlné jízdě autobusem (ty jsou tu opravdu luxusní – místo na nohy tam mám i já!!!) jsem už vystupovali ve slunné Floripě. Počasí bylo opravdu extrémní, každý den ke 40 stupňům a hlavně na rozdíl od Sao Paula, tady na jihu neprší!!!První den jsem si prošly město, podívaly se na pár hezkých kostelů, více jak stoletý fíkus v centru města, prošly se po údajně hezké pobřežní promenádě (jakože na Lonely Planet nedám dopustit, na promenádě kolem hlavní 8proudové silnice nevidím nic moc hezkého), Večer nás pozval Leandro z místní CS komunity na jejich pravidelné setkání v jednom z místních barů a Nina byla pokřtěna brazilskou caipirinhou a místní typickou populární hudbou ve stylu samba-rock. Zbytek noci jsme pak strávily v malém hotýlku v centru města (Nina konečně po dvou nocích spala v posteli J). Druhý den jsme se vydaly na průzkum toho hlavního, co ostrov na kterém se Floriánopolis nachází (Ilha de Santa Catarina – je jen kousek od pevniny, takže je s ní spojen dvěma mosty, jeden z nich, v současné době nefunkční, tvoří dominantu města a la San Francisco) – a to pláží. První den jsme zvládli pomocí autobusů dvě – Praia do Campeche a Praia dos Açores. Z té první jezdí malá loďka na ostrov Ilha do Campeche, malý ostrov vyhlášený jako potápěčský ráj, ale my jsme vzhledem k cenám (je tu teď vrcholná sezóna, období dovolených) raději tuto variantu vzdaly. Po koupání (pro Ninu první v Brazílii) a povalování se a průzkumu pláže jsem se pak vydaly znovu na autobus, abychom se po ostrově posunuly dále na jih, na již zmiňovanou Praia dos Açores, která byla ještě lepší než ta první. Vzhledem k tomu, že byl všední dena že se na ostově nachází 42 pláží a že hlavní turistické pláže se nachází na severu ostrova, který jsem prozřetelně z cestovatelského plánu zcela vynechaly, bylo na plážích opravdu jen pár lidí. Večer jsme se pak vydaly zpět do centra, kde jsme si pomocí mobilu behěm dne domluvily ubytování a společnost u místního Couchsurfera Joaa. Joao byl zlatý, nakonec nás u sebe nechal celou dobu našeho pobytu na Ostrově Santa Catarina a jeden večer nás vzal s kamarády na předkarnevalovou zkoušku místní školy samby Consulado, která hodinu a půl hrála dokola jednu a tu samou písničku a to prosím u toho živě zpívala skupinka rádobyzpěváků. Navíc jim nechyběly ani „předtancovačky“, skupina polonahých holek, které v tom příšerném vedru co v hale panovalo, se vydržely každá aspoň půl hodiny vrtět v neuvěřitelně rychlém rytmu samby. Výsledná atmosféra byla spojením horka, piva a porce erotiky a byl to neuvěřitelný zážitek. Ani ostatní dny jsem se po večerech ale nenudily, ať už nás Joao vzal na oslavu narozenin kolegy z práce nebo jsem se rozhodli pro koupel na místní příměstské pláži kolem druhé ráno. Ve zbylých dnech jsem prozkoumaly pomocí místní značně koplikované síti autobusů i další pláže – Praia Joaquina, která je vyhlášeným surfařským rájem, ale vlny se zrovna nějak nedostavily, a která je schovaná za hradbou písečných dun, na kterých místní provozují sport zvaný sandboarding, ke kterému jsme se bohužel nakonec nedostaly. Nejlepší byl ale výlet směrem na úplný jih ostrova, při kterém jsme si nejprve udělaly zastávku v ospalé vesničce Ribeirao de Ilha, kde v dopoledních hodinách opavdu „chcípnul pes“ (i když pochybuju, že odpoledne by bylo o mnoho živější). Ribeirao je typickým příkladem vesničky s azorskou architekturou, která je pro oblast typická a která sem byla přinešena spolu s přistěhovalci z tohoto portugalského souostroví. Prošly jsme se podél moře, kde jsem objevily na jednom z kamenů prapodivnou dřevěnou misku plnou ovoce, o které doteď tvrdím, že to musela být obeť bohům moře. Zahrály jsme si šachy u jednoho z kamenných šachovnicových stolečků ve stínu stromů s výhledem na moře, prošly si místní hřbitov a marně se snažily najít nějakou otevřenou kavárnu – ne, že by v městečku restaurace nebyly, Ribeirao je vyhlášené pěstováním ústřic, z nichž speciality tu nabízí na každém rohu, ale jaksi nejsou zvyklé na zákazníky po desáté ráno. Takže po marném hledání jsem se vydaly dále na jih, až na úplnou konečnou silnice, odkud nás čekala cca tříkilometrová trasa tropickou vegetací na pláž zvanou Praia dos Naufragados. Jak už je tu pravidlem, kam Brazilec nemůže dojet autem, tam byste ho většinou hledali marně, takže na úžasné sluné pláži nebyl kromě pár Agrentinců vůbec nikdo (turistů z Argentiny je obecně na jihu Brazílie plno, mají to kousek a jejich vody už jsou o kus studenější). Po koupeli a chlazené kokosové vodě jsme se rozhodly pro výstup k nedalekému majáku, který sice v žabkách nebyl úplně jednoduchý, ale stál za to. Maják byl krásný a byl od něj hezký výhled. Po cestě zpátky jsme navíc vyplašily i jednu velkou ještěrku, já z ní viděla sice jen ocas, ale vzhledem k tomu, že jen ten měl tak 40 cm, musel to být jistě drobek. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se pak na konečnou autobusu vrátily lodí.

Jelikož se nám u Joaa a ve Floripě opravdu líbilo, vzdaly jsem se původního plánu vydat se poslední den výletu do vnitrozemí státu Santa Catarina na průzkum německých městeček. Obecně jih Brazílie byl cílem silného přistěhovalectví z Německa, plno lidí tu vypadá značne středoevropsky (i náš hostitel Joao se přijmením jmenuje Moldenhauer, i když ten tedy středoevropsky opravdu nevypadá). Dodnes ve vnitrozemí zůstala města, která vypadají, jakobyste je sem tranportovali přímo z Německa, s typickou architekturou a lidmi, kteří stále ještě mluví svým původním jazykem. Navíc městečko Blumenau, kam jsem plánovaly vyrazit, je vyhlášené svou obdobou Oktoberfestu. No, každopádně jsem se rozhodly zůstat na pobřeží a jelikož byla sobota, tak nás Joao spolu se svým kamarádem vzaly autem mimo ostrov Santa Catarina, po pevnině ještě trochu více na jih, na pláž Guarda do Embau. Pláž je od pevniny odříznutá zátokou, která v době odlivu je jakž takž přejitelná po svých (zpět jsem si to vyzkoušeli, s věcmi nad hlavou), ale pokud se do odlivu netrefíte, můžete jako my využít služeb převozníků na malých barvných dřevěných loďkách. Pláž to byla moc pěkná, na můj vkus a po zkušenostech předchozích dnů sice trochu přelidněná (technická poznámka – to, že jsem ji považovala za přelidněnou neznamená, že vypadala jako Bibione v sezóně, jen jsem prostě už asi zhýčkaná liduprázdnými nádhernými plážemi), ale přesto jsme si den pěkně užili. Po návratu do Floripy nás kluci ještě vzali na večeři, protože prý nemůžeme odjet aniž bychom vyzkoušeli místní specialitu, Camarao a milanesa, tedy hromadu smažených krevet podávaných s různými omáčkami, rýží, hranolkami a kopcem zeleniny. Večer jsme se pak plné zážitků vrátily nočním autobusem zpět do Sao Paula (tentokrát už přímo, poučily jsem se a lístek si koupily den předem), jelikož v pondělí nám začínala škola.