Po návratu z hor jsem v pondělí ráno opět brzo vstávala, a to proto, abych se spolu s Honzou vydala na letiště v Guarulhos, kam ten den přilétala poslední z naší VŠE – FGV party, Nina. Po troše čekání na zpožděný let jsme se šťastně sešli a vydali se zpět do města dovést Ninu k sobě domů. Už po cestě jsem Ninu připravovala na to, že ji ještě den den večer hodlám vytáhnout někam na cesty. A ona se naštěstí vůbec nebránila J A tak jsme začali plánovat. Na obědě jsme se dozvěděli, že Honza s námi na cesty nepojede, protože měl nějaké povinnosti ve škole a tak – takže čistě dámský výlet. Po původním plánu jet nejprve v noci 6 hodin na jih do Curitiby a po pár dnech dále na jih jsme se rozhodli plán modifikovat a to jet nejprve až tak na jih, jak jen to na pár dní dá. Naším cílem se tedy stalo město Florianopolis, zvané Floripa, cca 11 hodin busem. Tím pádem sutobus odjížděl i o trochu dřív a tak večeře u mě v bytě i balení bylo trochu zběsilé. Nakonec jsme vše zvládly a dorazily na autobusový terminál Tiete včas. Komplikace přišla z jiné strany – poslední autobus do Floripy byl vyprodaný. Naštěstí pán až nečekaně pohotově našel náhradní řešení – spoj do města kousek na sever od Floripy a pak ranní přípoj na místo. Sice nás stála jízdenka o kousek více, ale nebylo to tak hrozné a to hlavní, po desáté ráno druhého dne a velmi pohodlné jízdě autobusem (ty jsou tu opravdu luxusní – místo na nohy tam mám i já!!!) jsem už vystupovali ve slunné Floripě. Počasí bylo opravdu extrémní, každý den ke 40 stupňům a hlavně na rozdíl od Sao Paula, tady na jihu neprší!!!První den jsem si prošly město, podívaly se na pár hezkých kostelů, více jak stoletý fíkus v centru města, prošly se po údajně hezké pobřežní promenádě (jakože na Lonely Planet nedám dopustit, na promenádě kolem hlavní 8proudové silnice nevidím nic moc hezkého), Večer nás pozval Leandro z místní CS komunity na jejich pravidelné setkání v jednom z místních barů a Nina byla pokřtěna brazilsko
u caipirinhou a místní typickou populární hudbou ve stylu samba-rock. Zbytek noci jsme pak strávily v malém hotýlku v centru města (Nina konečně po dvou nocích spala v posteli J). Druhý den jsme se vydaly na průzkum toho hlavního, co ostrov na kterém se Floriánopolis nachází (Ilha de Santa Catarina – je jen kousek od pevniny, takže je s ní spojen dvěma mosty, jeden z nich, v současné době nefunkční, tvoří dominantu města a la San Francisco) – a to pláží. První den jsme zvládli pomocí autobusů dvě – Praia do Campeche a Praia dos Açores. Z té první jezdí malá loďka na ostrov Ilha do Campeche, malý ostrov vyhlášený jako potápěčský ráj, ale my jsme vzhledem k cenám (je tu teď vrcholná sezóna, období dovolených) raději tuto variantu vzdaly. Po koupání (pro Ninu první v Brazílii) a povalování se a průzkumu pláže jsem se pak vydaly znovu na autobus, abychom se po ostrově posunuly dále na jih, na již zmiňovanou Praia dos Açores, která byla ještě lepší než ta první. Vzhledem k tomu, že byl všední dena že se na ostově nachází 42 pláží a že hlavní turistické pláže se nachází na severu ostrova, který jsem prozřetelně z cestovatelského plánu zcela vynechaly, bylo na plážích opravdu jen pár lidí. Večer jsme se pak vydaly zpět do centra, kde jsme si pomocí mobilu behěm dne domluvily ubytování a společnost u místního Couchsurfera Joaa. Joao byl zlatý, nakonec nás u sebe nechal celou dobu našeho pobytu na Ostrově Santa Catarina a jeden večer nás vzal s kamarády na předkarnevalovou zkou
šku místní školy samby Consulado, která hodinu a půl hrála dokola jednu a tu samou písničku a to prosím u toho živě zpívala skupinka rádobyzpěváků. Navíc jim nechyběly ani „předtancovačky“, skupina polonahých holek, které v tom příšerném vedru co v hale panovalo, se vydržely každá aspoň půl hodiny vrtět v neuvěřitelně rychlém rytmu samby. Výsledná atmosféra byla spojením horka, piva a porce erotiky a byl to neuvěřitelný zážitek. Ani ostatní dny jsem se po večerech ale nenudily, ať už nás Joao vzal na oslavu narozenin kolegy z práce nebo jsem se rozhodli pro koupel na místní příměstské pláži kolem druhé ráno. Ve zbylých dnech jsem prozkoumaly pomocí místní značně koplikované síti autobusů i další pláže – Praia Joaquina, která je vyhlášeným surfařským rájem, ale vlny se zrovna nějak nedostavily, a která je schovaná za hradbou písečných dun, na kterých místní provozují sport zvaný sandboarding, ke kterému jsme se bohužel nakonec nedostaly. Nejlepší byl ale výlet směrem na úplný jih ostrova, při kterém jsme si nejprve udělaly zastávku v ospalé vesničce Ribeirao de Ilha, kde v dopoledních hodinách opavdu „chcípnul pes“ (i když pochybuju, že odpoledne by bylo o mnoho živější). Ribeirao je typickým příkladem vesničky s azorskou architekturou, která je pro oblast typická a která sem byla přinešena spolu s přistěhovalci z tohoto portugalského souostroví. Prošly jsme se podél moře, kde jsem objevily na jednom z kamenů prapodivnou dřevěnou misku plnou ovoce, o které doteď tvrdím, že to musela být obeť bohům moře. Zahrály jsme si šachy u jednoho z kamenných šachovnicových stolečků ve stínu stromů s výhledem na moře, prošly si místní hřbitov a marně se snažily najít nějakou otevřenou kavárnu – ne, že by v městečku restaurace nebyly, Ribeirao je vyhlášené pěstováním ústřic, z nichž speciality tu nabízí na každém rohu, ale jaksi nejsou zvyklé na zákazníky po desáté ráno. Takže po marném hledání jsem se vydaly dále na jih, až na úplnou konečnou silnice, odkud nás čekala cca tříkilometrová trasa tropickou vegetací na pláž zvanou Praia dos Naufragados. Jak už je tu pravidlem, kam Brazilec nemůže dojet autem, tam byste ho většinou hledali marně, takže na úžasné sluné pláži nebyl kromě pár Agrentinců vůbec nikdo (turistů z Argentiny je obecně na jihu Brazílie plno, mají to kousek a jejich vody už jsou o kus studenější). Po koupeli a chlazené kokosové vodě jsme se rozhodly pro výstup k nedalekému majáku, který sice v žabkách nebyl úplně jednoduchý, ale stál za to. Maják byl krásný a byl od něj hezký výhled. Po cestě zpátky jsme navíc vyplašily i jednu velkou ještěrku, já z ní viděla sice jen ocas, ale vzhledem k tomu, že jen ten měl tak 40 cm, musel to být jistě drobek. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se pak na konečnou autobusu vrátily lodí.
Jelikož se nám u Joaa a ve Floripě opravdu líbilo, vzdaly jsem se původního plánu vydat se poslední den výletu do vnitrozemí státu Santa Catarina na průzkum německých městeček. Obecně jih Brazílie byl cílem silného přistěhovalectví z Německa, plno lidí tu vypadá značne středoevropsky (i náš hostitel Joao se přijmením jmenuje Moldenhauer, i když ten tedy středoevropsky opravdu nevypadá). Dodnes ve vnitrozemí zůstala města, která vypadají, jakobyste je sem tranportovali přímo z Německa, s typickou architekturou a lidmi, kteří stále ještě mluví svým původním jazykem. Navíc městečko Blumenau, kam jsem plánovaly vyrazit, je vyhlášené svou obdobou Oktoberfestu. No, každopádně jsem se rozhodly zůstat na pobřeží a jelikož byla sobota, tak nás Joao spolu se svým kamarádem vzaly autem mimo ostrov Santa Catarina, po pevnině ještě trochu více na jih, na pláž Guarda do Embau. Pláž je od pevniny odříznutá zátokou, která v době odlivu je jakž takž přejitelná po svých (zpět jsem si to vyzkoušeli, s věcmi nad hlavou), ale pokud se do odlivu netrefíte, můžete jako my využít služeb převozníků na malých barvných dřevěných loďkách. Pláž to byla moc pěkná, na můj vkus a po zkušenostech předchozích dnů sice trochu přelidněná (technická poznámka – 
to, že jsem ji považovala za přelidněnou neznamená, že vypadala jako Bibione v sezóně, jen jsem prostě už asi zhýčkaná liduprázdnými nádhernými plážemi), ale přesto jsme si den pěkně užili. Po návratu do Floripy nás kluci ještě vzali na večeři, protože prý nemůžeme odjet aniž bychom vyzkoušeli místní specialitu, Camarao a milanesa, tedy hromadu smažených krevet podávaných s různými omáčkami, rýží, hranolkami a kopcem zeleniny. Večer jsme se pak plné zážitků vrátily nočním autobusem zpět do Sao Paula (tentokrát už přímo, poučily jsem se a lístek si koupily den předem), jelikož v pondělí nám začínala škola.
Žádné komentáře:
Okomentovat