Přesunutí na jiný blog a upomínka

Pokud jste to ještě nezjistili, rozhodla jsem se moje příspěvky nyní publikovat na novém webu, kde spojilo síly hned několik cestovatelů: www.zapiskyzcest.cz Prozatím tam jsou přesunuty staré příspěvky, ale už za pár sní se tam objeví dosud nepublikované postřehy například z brazilského hlavního města Brasília nebo z poněkud zběsilého cestování Bolívií. No a za měsíc se právě tam začnou objevovat i poznámky psané na cestě po Kolumbii.
A jen pro pořádek, připomínám a uvádím na pravou míru, že již tento čtvrtek, 2.6. od 20:05 na ČT2 proběhne premiéra dokumentu Šamani odcházejí, díky jehož natáčení jsem se s vámi mohla podělit o zkušenosti z Amazonie! :)

Manga v Kolumbii aneb reputace není situace

Kdo to ještě neví, ten se to teď dozví. Rozhodla jsem se, že život je příliš krátký na to, aby se některé sny odkládaly, a tak si v létě jeden splním a vydám se do Kolumbie. A i když Kolumbie není Brazílie, budu i nadále využívat tohohle blogu, nač plýtvat virtuálním prostorem, že? V Kolumbii strávím cca měsíc a kupodivu tuto zprávu zatím nejklidněji berou moji rodiče (že by byli již zvyklí?). Reakce většiny ostatních se podobá něčemu jako „A to se nebojíš?“ nebo „Holka, ty máš odvahu!“. Je opravdu třeba mít odvahu k tomu, aby se člověk vydal prozkoumat tuhle lákavou jihoamerickou zemi?

Je pravda, že většina informací, která k nám v posledních deseti letech z Kolumbie dolehla, jsou zprávy o únosech všeho druhu. Já sama jsem se (možná v rámci přípravy ;-) byla podívat na dokument Můj únosce. Tenhle film je velmi silný tím, že je natočen právě jedním z cizinců unesených v roce 2002 (tuším) a to navíc z jednoho z nejturističtějších míst Kolumbie, ze Ztraceného města, ale film sám o sobě mě moc nezaujal. Ale jeho výpověď je nesporná, 8 cizinců držených až 101 dní v zajetí, a to jsou i tací, co strávili v zajetí v džungli roky. Proč teda i přesto se chystám do téhle země, když jsou její krásy vyváženy takovýmto nebezpečím?

Tady se dostávám k tomu, co si podle mě mnoho lidí v mém okolí neuvědomuje. Kolumbie je zemí, která se v posledních několika letech velmi změnila, a to i v bezpečnostních otázkách. Nechci tím říct, že se nic stát nemůže, k únosům dochází sem tam i dnes, ale riziko je podstatně menší. I tady platí, že člověk musí vědět, kam se může vydat a kam ne, ale to platí asi téměř o každé zemi Latinské Ameriky. Můj kamarád Alejandro, který žije v Bogotě, mi myslím bude velkou pomocí právě při výběru kam ano a kam ne. Od něj i od dalších kamarádů, kteří se v poslední době v Kolumbii vyskytli, mám informace, že opravdu je situace v Kolumbii mnohem lepší než před pár lety a západní svět se bohužel děsí špatnou reputací země pocházející z minulosti. Nebudu vám tu tvrdit, že nemám vůbec žádné obavy, ale řídím se radou ze stránek Lonely Planet : Whatever you do, don't let the rumors and urban legends scare you off. Within a day of arriving in Colombia you'll feel your confidence in the security situation quickly growing. A tak se i nadále těším na tohle červencové dobrodružství :)

Ne, že bych zatím plánovala něco konkrétního, zatím jen sbírám informace, ale už tak se ke mně dostaly některé obrázky, které mi berou dech, a tím víc si přeju, aby už bylo 28. června a já spolu s Ninou, mou spolucestovatelkou, nasedala do autobusu směr Mnichov….Takže, kdo by se stejně jako já chtěl dozvědět ještě víc o téhle kouzelné zemi, která v sobě spojuje krásy Karibského pobřeží s Andskými vrcholky, planinami a mokřady rozlehlých Llanos, historickými městy i památkami dávných civilizací, pojďte se mnou dnes od 18:30 do Klubu cestovatelů na přednášku dvou toulavých duší, cestovatelů, kteří během 253 dnů projeli na kole cestu od Bogoty do brazilského Ria! :)

Tajemství indiánských dědů

Většina z vás, kdo mě zná, už ode mě slyšelo mnoho o mých dvou výpravách Amazonií, přesto bych se k nim chtěla ještě jednou vrátit, jelikož byly asi nejzajímavější zkušeností z celého jihoamerického pobytu, a to nejen tím, co jsem viděla, jako i tím co jsem zažila a co se naučila. Nemá cenu psát cestopis s několikaměsíčním zpožděním, a taky ho sepisovat nehodlám, spíš bych vám chtěla alespoň zčásti ukázat, v čem pro mě spočívalo kouzlo těchto výprav. Tady myslím, že mi i určitý odstup prospěl, měla jsem čas si aspoň zčásti zážitky v hlavě porovnat, a určitě mi pomohl i pohled „na věc“ jiných, zajímajících se o tohle téma, jako například našeho portugalského lektora a antropologa Sergia.

Osobně se považuji za velmi racionálního člověka, který potřebuje si všechno sám pro sebe vysvětlit a objasnit. I proto na mě zřejmě amazonská zkušenost tak silně zapůsobila. Všichni jsme se ve škole učili, že AIDS patří mezi nevyléčitelné a smrtí končící nemoci. A teď najednou potkáte staříka, který vám tvrdí, že AIDS vyléčit umí a na víc k tomu nepotřebuje žádnou laboratoř ani operační sál, jen usušené rostliny a svou duchovní sílu. Zdá se vám to neuvěřitelné a možná i směšné? Taky jsem měla ten pocit. Ale jak je pak možné, že se na něj obrací lidé, kterým naše „bílá medicína“ nedává žádnou naději a dokonce vám onen stařík, indiánský šaman, může ukázat lidi, které opravdu vyléčil? Náhoda? Nebo ony nemocné vyléčila jejich víra ve schopnosti šamana a v to, že jim opravdu pomůže? A není to nakonec to podstatné? Copak my víme, z čeho jsou složeny léky, které nám předepíše lékař v Praze v nemocnici, a přesto jim věříme a věříme, že nám pomohou a ony většinou opravdu zaberou. Možná vám přijde, že tu jen plácám nesmysly, ale pravdou zůstává, že ony necelé dva měsíce strávené na dvou výpravách do Amazonie citelně otřásly mou vírou v naše správné „bílé“ racionální pojetí světa a přinutily mě přehodnotit plno věcí. Proto se k tomuto tématu tedy vracím.

Indiáni vnímají svět zcela jinak, než jsme na to my zvyklí, my jsme se už na základní škole učili, že člověk se vyčleňuje z přírody, od ostatních tvorů se liší schopností myslet a formulovat své myšlenky. Indiáni tohle dělení neznají, pro ně jsme stejné živé bytosti jako stromy nebo zvířata a podle toho i žijí, v souladu s přírodou a svým okolím. Tím nechci říct, že by indián nepokácel strom, aby si mohl postavit dům či na získané půdě vypěstovat trochu manioku, ale rozhodně by do přírody nezasáhl natolik, aby ohrozil celý ekosystém, jako to již po staletí dělá bílá civilizace. A s tímto vnímáním světa souvisí i jejich léčitelství a „magie“. Indiáni věří, že příroda je sama o sobě zdravá, pokud ji člověk neničí, a naopak je možné část toho zdraví z přírody získat, jak sběrem rostlin, tak třeba i dost drastickým rituálem, kdy se indiáni nechávají poštípat mravenci tucandeira, kteří údajně mají nejbolestivější bodnutí v živočišné říši (na to ho vyzkoušet mi nějak scházela odvaha). Indiáni věří, že s každým kousnutím do nich přechází část přírodní síly a přírodního zdraví, a tak by každý indián měl absolvovat tenhle rituál aspoň dvacetkrát za život (i když už jsem se setkala i s jiným výkladem, že jde především o jakousi zkoušku mužnosti, zasvěcení mladého chlapce na dospělého bojovníka, asi hodně záleží kmen od kmene). Celý tenhle rituál je velmi zajímavý i po vizuální a hudební stránce, barevně pomalovaní indiáni zpívají (z našeho evropského pohledu spíče vřeští) a tančí v kruhu neúnavně třeba i několik hodin. Alespoň část záznamu tohoto rituálu by se měla objevit v již mnou tolikrát zmiňovaném dokumentu Šamané odcházejí, na němž se má maličkost podílela, ale teď to vypadá, že se posunulo jeho vysílání, takže než získám od ČT bližší info, můžete získat představu z následujícího videa brazilské regionální televize:

http://www.youtube.com/watch?v=G1rqW5ya96c

Co je pro mě také fascinujícího na indiánech, je jejich vnímání času. Co bylo včera, bylo, důležité je teď. Žijí přítomností, ze dne na den, každým okamžikem. Na tohle hrozně často v naší „vyspělé“ civilizaci zapomínáme, pro nás je hrozně důležité vše správně naplánovat, hnát se za kariérou tak, abychom si za rok mohli koupit auto, za deset let dům…a při tom všem plánování přehlédneme skutečnost, že se těšíme, až budeme jednou žít, místo abychom žili teď. Indián naopak žije naplno každým dnem, možná také proto, že nikdy neví, kdy ho může například uštknout nějaká jedovatá potvora, a to pak nemá cenu počítat s plánem na pět let dopředu. Pro mě je teď hrozně těžké soustředit veškerou svoji energii na školu, odříkat si věci, které mám ráda pouze kvůli příslibu, že potom si to vynahradím. Mám obrovskou chuť na nic nečekat a začít žít po svém hned teď. Ale je vidět, že ve mně ještě kus té racionality zbyl….

Tohle všechno dává dohromady opravdu opojnou směs, působí to velmi myticky. Život naplno, teď a tady, v souladu se vší tou bujnou přírodou okolo, tropickým horkem a vlhkem – až má člověk pocit blouznění při plných smyslech. Všeho je příliš a okolí okupuje všechny vaše smysly obrovským množstvím sytých barev, zvuků i vůní. Po návštěvě toho regionu už se vůbec nedivím, jak právě tato oblast a její obyvatelé se mohli stát námětem tak divoké knihy jako je Andradeho Macunaíma (portugalisti vědí J).

A do toho všeho zmatku se ještě přidají nejrůznější lektvary a opojné látky, pomocí nichž se indiáni spojují s jinými světy, svými předky i se sebou samými. Asi nejznámější z nich je nápoj ve španělské části Amazonie nazývaný Ayahuasca, v Brazílii mu říkají například caapi

nebo uni. Jeho účinky jsem při své první návštěvě Amazonie měla šanci pocítit na vlastní kůži, a byl to velmi silný zážitek. Nápoj se vyrábí z jedné liány, ke které se pak přidávají různé příměsi, listy keřů a tak. Tenhle odvar se využívá i v rámci církve vzniklé z indiánského učení nazývaného Santo Daime, kdy se rituály řídí velmi přísnými pravidly a pro větší účinky se do nápoje občas přidává durman, což je silný jed, takže když se to přežene, dokážete si asi následky představit sami….A jak to vlastně funguje? Odvar obsahuje mimo jiné halucinogen DMT (Dimethyltryptamin), který se v malém množství vyskytuje v každém živém organismu, není tedy tělu toxický a to je schopno ho samo odbourat. Lidské tělo ho údajně produkuje při snění nebo v okamžicích blízkých smrti – je to tedy možnost, jak se smrti zaživa dostat asi nejblíž. A právě před smrtí prý člověku před očima proběhne celý život a možná dojde konečného poznání, a tak indiáni věří, že i pomocí ayahuascy člověk lépe pozná sám sebe, své nitro. O DMT píše Wikipedia následující:

DMT je extrémně silný halucinogen, reporty zážitků po jeho užití jsou často velmi bizarní. Mezi časté fenomény patří například návštěva jiných dimenzí - "hyperprostor" - a komunikace s bytostmi je obývající, celkové radikální změny perspektivy, intenzivní kaleidoskopické vize i při otevřených očích, úplné opuštění vlastního těla a pocit umírání, výrazné změny ve vnímání času a rozměrů.

Ze své zkušenosti musím říct, že je to zážitek velmi intenzivní. Já jsem „rituál“ absolvovala v komunitě, kde opravdu jde spíše o poznání sebe sama, a tak se doporučuje během oněch sedmi hodin, kdy působí účinky odvaru, s nikým nemluvit a pohroužit se do sebe. A co můžu říct, o tom co jsem viděla? Člověku se opravdu před očima odehraje část života, ale v podstatě ne zcela tak, jak si ji pamatuje. Ke změnám perspektivy můžu říct, že v jednu chvíli jsem viděla sama sebe shora, jako bych se vznášela ve vzduchu, ale přitom zároveň zůstávala na zemi. Opravdu se velmi změní pojem o čase i prostoru. Údajně je prožitek každého o něco jiný, ale obecně lze říct, že to člověka donutí se zážitky minimálně několik dní zabývat a zamyslet se, zda se opravdu něco dozvěděl.

Možná někdo z vás namítne, že jde o obyčejnou drogu. Nechci se tu pouštět do diskuze, co je a co není droga, pro mě je podstatné, že indiáni to jako drogu nevnímají. Kromě toho, že tak poznávají sebe samotné a hledají rady na své životní cestě, tak tento nápoj také slouží ke spojení s již zemřelými, od kterých se pak indiáni učí moudrosti. Dále ayahuascu používá především šaman, kdy po jejím požití se lépe dokáže spojit s nemocným a určit, co pacienta trápí a jaký lék nasadit. Nejde tedy o žádné povyražení či únik od reality, jako používáme drogy my v naší kultuře.

Nevím, zda se mi aspoň částečně podařilo nastínit, jak na mě pobyt mezi indiány a v Amazonii vůbec zapůsobil. A nejsem si ani jistá, zda je možné něco z toho předat, jestli si o mně akorát nebudete myslet, že jsem se už zbláznila dočista. Tohle chce asi opravdu zažít na vlastní kůži…. J

Kdyby to někoho zajímalo, tady je jeden zajímavý článek o rituálu ayahuascy ze stránek National Geographic:

http://www.nationalgeographic.com/adventure/0603/features/peru.html

Jo, a ještě odkaz na komunitu, kde jsem si rituál s ayahuascou vyzkoušela já (pro ty nejzvědavější, mají centra i po Evropě...):

http://www.comunindios.com/

Ohlédnutí zpět

Přestože se tenhle blog jmenuje tak, jak se jmenuje, a já už nejsem v Brazílii, rozhodla jsem se ještě sem tam něco napsat. Zpětně mě mrzí, že tady má veškerá aktivita skončila s příchodem karnevalu, pak už začaly na plno povinnosti do školy, ale především jsem poznávala více a více nových lidí a psaní na net se jevilo jako druhotné. Teď je v obdobné situaci kamarádka Irča, která se taky vydala do Brazílie za FGV a dobrodružstvím, tak držím palce a pevně doufám, že její blog Melancia no Brasil bude mít o trochu delší život J

V poslední době se mi vzpomínky na Brazílii vnucují stále víc a víc, nejen pro to, že to nedávno byl rok, kdy jsem se za Atlantik vypravila, ale především proto, že za pár dní začíná v Brazílii nejbláznivější období roku, karneval. Letos se mě bude týkat karneval v Praze, 17. Března pořádá ten svůj portugalské centrum v Malostranské besedě, a pevně věřím, že to bude fajn (i když samozřejmě s Riem těžko porovnatelné, ale to snad ani srovnávat nelze), tak kdo budete mít chuť, dorazte.

A co se se mnou v Brazílii vlastně dělo od mého posledního zápisu o bláznovství v Riu? To je na hodně dlouhé povídání, protože zážitků bylo nepoříčně – počínaje pokarnevalovou cestou na Ilha Grande (stát Rio de Janeiro), výletem na jih do státu Paraná do města Curitiba a na ostrůvek Ilha do Mel nebo odvážným pokusem spolu s Ninou, mojí mamkou a sestrou procestovat za šestnáct dní půlku Brazílie, od vodopádů Foz de Iguaçu, přes São Paulo, Rio de Janiero, Salvador až do Recife a Olindy s četnými zastávkami na plážích a následnou krátkou návštěvou „Paříže jižní polokoule“, Buenos Aires. Dále jsem se stihla na skok podívat do Amazonie a navštívit zapadlé velkoměsto Manaus i indiánské osady v okolí Santarém, odstážovat 3 měsíce na Generálním konzulátu ČR v São Paulu a při té příležitosti se podívat třeba i do saopaulské ženské věznice Santana a mezitím si odskočit na výlety do Ouro Preto, Mariany a Belo Horizonte (stát Minas Gerais), úspěšně pokračovat v mapování saopaulského pobřeží, na týden jsem byla brazilskou vízovou politikou „vyhnána“ do nejchudšího státu Jižní Ameriky, do Bolívie, a svou pouť po stopách Oscara Niemeyera jsem korunovala návštěvou jeho mistrovského díla, hlavního města Brasílie. A celé to dobrodružství bylo zakončeno pověstnou třešničkou na dortu, více jak měsícem stráveným v nejrůznějších koutech Amazonie, kde jsem jako tlumočnice pro Českou televizi pronikala do tajemství indiánských šamanů.

Nevím, zda jsem teď na něco nezapomněla, ale i tak – na devět měsíců života toho není málo, že? Bylo to jedno veliké dobrodružství. O to tvrdší byl náraz na realitu po návratu. Zběsilé dohánění školy, které člověka donutí přestat snít a zabrat, ať už chce nebo ne. A především člověka donutí opustit nomádský způsob života, na který jsem si za ty měsíce velmi lehce zvykla. Chybí mi Brazílie, její zmatek, hluk a veselí. Chybí mi otevřenost a bezprostřednost tamějších lidí. Ale chybí mi i způsob života, jaký jsem v Brazílii měla, a teď na něj prostě musím na nějakou dobu zapomenout a soustředit se, což se mi ne vždy daří. V něčem prožívám své zkušenosti jakoby znova prostřednictvím zážitků kamarádky Irči, i když jsem se ještě vlastně nerozhodla, zda mi to spíš nepřitěžuje (ano, vím, svou možnost jsem měla, a teď je čas někoho jiného, ale i tak…).

Každopádně Brazílie mi přinesla zážitky na celý život, a já pevně věřím, že se tam v dohledné době vrátím, ať už jen na výlet nebo za prací a životem na dobu neurčitou. Kdo by chtěl vidět něco víc z toho, co jsem díky ČT zažila v Amazonii, nechť si 17. března večer zapne kanál ČT2 a podívá se na dokument Šamané odcházejí (já bych ho měla vidět již 9. března, tak pak sám ještě vědět, zda to stojí za to ;-). Bohužel je to ten samý večer, kdy se koná karneval, takže navrhuju možná jít se radši veselit a pak uděláme nějaké společné promítání záznamu, co vy na to?

Kromě toho se v té vší šedi školního života, který mě už více ubíjí, než dává - ale utéct ze školy těsně před koncem by mi přišlo jako mrhání posledními roky života – se upínám ještě k jednomu světlému bodu v budoucnosti. Pokud nedojde k nějakým zásadním obratům, v červenci bych se chtěla vydat na měsíc do Kolumbie. Navštívit v Bogotě svého tehdejšího spolubydlu z bytu 62 Prédio Conquista, São Paulo, a mého mladšího „bráchu“ Alejandra a hlavně aspoň trochu poznat tuhle úžasnou zemi, která v sobě spojuje krásy karibského pobřeží s vrcholky And, Amazonským pralesem i bažinami hemžícími se zvířaty všeho druhu. Chtěla bych tam strávit tak měsíc a navíc ještě do té doby zapracovat aspoň trochu na své španělštině, abych mohla poznat i místní lidi a nebýt zas až tak úplný gringo. Tak mi držte palce, ať to vyjde a mám vám zase o čem psát i vyprávět! J