Tajemství indiánských dědů

Většina z vás, kdo mě zná, už ode mě slyšelo mnoho o mých dvou výpravách Amazonií, přesto bych se k nim chtěla ještě jednou vrátit, jelikož byly asi nejzajímavější zkušeností z celého jihoamerického pobytu, a to nejen tím, co jsem viděla, jako i tím co jsem zažila a co se naučila. Nemá cenu psát cestopis s několikaměsíčním zpožděním, a taky ho sepisovat nehodlám, spíš bych vám chtěla alespoň zčásti ukázat, v čem pro mě spočívalo kouzlo těchto výprav. Tady myslím, že mi i určitý odstup prospěl, měla jsem čas si aspoň zčásti zážitky v hlavě porovnat, a určitě mi pomohl i pohled „na věc“ jiných, zajímajících se o tohle téma, jako například našeho portugalského lektora a antropologa Sergia.

Osobně se považuji za velmi racionálního člověka, který potřebuje si všechno sám pro sebe vysvětlit a objasnit. I proto na mě zřejmě amazonská zkušenost tak silně zapůsobila. Všichni jsme se ve škole učili, že AIDS patří mezi nevyléčitelné a smrtí končící nemoci. A teď najednou potkáte staříka, který vám tvrdí, že AIDS vyléčit umí a na víc k tomu nepotřebuje žádnou laboratoř ani operační sál, jen usušené rostliny a svou duchovní sílu. Zdá se vám to neuvěřitelné a možná i směšné? Taky jsem měla ten pocit. Ale jak je pak možné, že se na něj obrací lidé, kterým naše „bílá medicína“ nedává žádnou naději a dokonce vám onen stařík, indiánský šaman, může ukázat lidi, které opravdu vyléčil? Náhoda? Nebo ony nemocné vyléčila jejich víra ve schopnosti šamana a v to, že jim opravdu pomůže? A není to nakonec to podstatné? Copak my víme, z čeho jsou složeny léky, které nám předepíše lékař v Praze v nemocnici, a přesto jim věříme a věříme, že nám pomohou a ony většinou opravdu zaberou. Možná vám přijde, že tu jen plácám nesmysly, ale pravdou zůstává, že ony necelé dva měsíce strávené na dvou výpravách do Amazonie citelně otřásly mou vírou v naše správné „bílé“ racionální pojetí světa a přinutily mě přehodnotit plno věcí. Proto se k tomuto tématu tedy vracím.

Indiáni vnímají svět zcela jinak, než jsme na to my zvyklí, my jsme se už na základní škole učili, že člověk se vyčleňuje z přírody, od ostatních tvorů se liší schopností myslet a formulovat své myšlenky. Indiáni tohle dělení neznají, pro ně jsme stejné živé bytosti jako stromy nebo zvířata a podle toho i žijí, v souladu s přírodou a svým okolím. Tím nechci říct, že by indián nepokácel strom, aby si mohl postavit dům či na získané půdě vypěstovat trochu manioku, ale rozhodně by do přírody nezasáhl natolik, aby ohrozil celý ekosystém, jako to již po staletí dělá bílá civilizace. A s tímto vnímáním světa souvisí i jejich léčitelství a „magie“. Indiáni věří, že příroda je sama o sobě zdravá, pokud ji člověk neničí, a naopak je možné část toho zdraví z přírody získat, jak sběrem rostlin, tak třeba i dost drastickým rituálem, kdy se indiáni nechávají poštípat mravenci tucandeira, kteří údajně mají nejbolestivější bodnutí v živočišné říši (na to ho vyzkoušet mi nějak scházela odvaha). Indiáni věří, že s každým kousnutím do nich přechází část přírodní síly a přírodního zdraví, a tak by každý indián měl absolvovat tenhle rituál aspoň dvacetkrát za život (i když už jsem se setkala i s jiným výkladem, že jde především o jakousi zkoušku mužnosti, zasvěcení mladého chlapce na dospělého bojovníka, asi hodně záleží kmen od kmene). Celý tenhle rituál je velmi zajímavý i po vizuální a hudební stránce, barevně pomalovaní indiáni zpívají (z našeho evropského pohledu spíče vřeští) a tančí v kruhu neúnavně třeba i několik hodin. Alespoň část záznamu tohoto rituálu by se měla objevit v již mnou tolikrát zmiňovaném dokumentu Šamané odcházejí, na němž se má maličkost podílela, ale teď to vypadá, že se posunulo jeho vysílání, takže než získám od ČT bližší info, můžete získat představu z následujícího videa brazilské regionální televize:

http://www.youtube.com/watch?v=G1rqW5ya96c

Co je pro mě také fascinujícího na indiánech, je jejich vnímání času. Co bylo včera, bylo, důležité je teď. Žijí přítomností, ze dne na den, každým okamžikem. Na tohle hrozně často v naší „vyspělé“ civilizaci zapomínáme, pro nás je hrozně důležité vše správně naplánovat, hnát se za kariérou tak, abychom si za rok mohli koupit auto, za deset let dům…a při tom všem plánování přehlédneme skutečnost, že se těšíme, až budeme jednou žít, místo abychom žili teď. Indián naopak žije naplno každým dnem, možná také proto, že nikdy neví, kdy ho může například uštknout nějaká jedovatá potvora, a to pak nemá cenu počítat s plánem na pět let dopředu. Pro mě je teď hrozně těžké soustředit veškerou svoji energii na školu, odříkat si věci, které mám ráda pouze kvůli příslibu, že potom si to vynahradím. Mám obrovskou chuť na nic nečekat a začít žít po svém hned teď. Ale je vidět, že ve mně ještě kus té racionality zbyl….

Tohle všechno dává dohromady opravdu opojnou směs, působí to velmi myticky. Život naplno, teď a tady, v souladu se vší tou bujnou přírodou okolo, tropickým horkem a vlhkem – až má člověk pocit blouznění při plných smyslech. Všeho je příliš a okolí okupuje všechny vaše smysly obrovským množstvím sytých barev, zvuků i vůní. Po návštěvě toho regionu už se vůbec nedivím, jak právě tato oblast a její obyvatelé se mohli stát námětem tak divoké knihy jako je Andradeho Macunaíma (portugalisti vědí J).

A do toho všeho zmatku se ještě přidají nejrůznější lektvary a opojné látky, pomocí nichž se indiáni spojují s jinými světy, svými předky i se sebou samými. Asi nejznámější z nich je nápoj ve španělské části Amazonie nazývaný Ayahuasca, v Brazílii mu říkají například caapi

nebo uni. Jeho účinky jsem při své první návštěvě Amazonie měla šanci pocítit na vlastní kůži, a byl to velmi silný zážitek. Nápoj se vyrábí z jedné liány, ke které se pak přidávají různé příměsi, listy keřů a tak. Tenhle odvar se využívá i v rámci církve vzniklé z indiánského učení nazývaného Santo Daime, kdy se rituály řídí velmi přísnými pravidly a pro větší účinky se do nápoje občas přidává durman, což je silný jed, takže když se to přežene, dokážete si asi následky představit sami….A jak to vlastně funguje? Odvar obsahuje mimo jiné halucinogen DMT (Dimethyltryptamin), který se v malém množství vyskytuje v každém živém organismu, není tedy tělu toxický a to je schopno ho samo odbourat. Lidské tělo ho údajně produkuje při snění nebo v okamžicích blízkých smrti – je to tedy možnost, jak se smrti zaživa dostat asi nejblíž. A právě před smrtí prý člověku před očima proběhne celý život a možná dojde konečného poznání, a tak indiáni věří, že i pomocí ayahuascy člověk lépe pozná sám sebe, své nitro. O DMT píše Wikipedia následující:

DMT je extrémně silný halucinogen, reporty zážitků po jeho užití jsou často velmi bizarní. Mezi časté fenomény patří například návštěva jiných dimenzí - "hyperprostor" - a komunikace s bytostmi je obývající, celkové radikální změny perspektivy, intenzivní kaleidoskopické vize i při otevřených očích, úplné opuštění vlastního těla a pocit umírání, výrazné změny ve vnímání času a rozměrů.

Ze své zkušenosti musím říct, že je to zážitek velmi intenzivní. Já jsem „rituál“ absolvovala v komunitě, kde opravdu jde spíše o poznání sebe sama, a tak se doporučuje během oněch sedmi hodin, kdy působí účinky odvaru, s nikým nemluvit a pohroužit se do sebe. A co můžu říct, o tom co jsem viděla? Člověku se opravdu před očima odehraje část života, ale v podstatě ne zcela tak, jak si ji pamatuje. Ke změnám perspektivy můžu říct, že v jednu chvíli jsem viděla sama sebe shora, jako bych se vznášela ve vzduchu, ale přitom zároveň zůstávala na zemi. Opravdu se velmi změní pojem o čase i prostoru. Údajně je prožitek každého o něco jiný, ale obecně lze říct, že to člověka donutí se zážitky minimálně několik dní zabývat a zamyslet se, zda se opravdu něco dozvěděl.

Možná někdo z vás namítne, že jde o obyčejnou drogu. Nechci se tu pouštět do diskuze, co je a co není droga, pro mě je podstatné, že indiáni to jako drogu nevnímají. Kromě toho, že tak poznávají sebe samotné a hledají rady na své životní cestě, tak tento nápoj také slouží ke spojení s již zemřelými, od kterých se pak indiáni učí moudrosti. Dále ayahuascu používá především šaman, kdy po jejím požití se lépe dokáže spojit s nemocným a určit, co pacienta trápí a jaký lék nasadit. Nejde tedy o žádné povyražení či únik od reality, jako používáme drogy my v naší kultuře.

Nevím, zda se mi aspoň částečně podařilo nastínit, jak na mě pobyt mezi indiány a v Amazonii vůbec zapůsobil. A nejsem si ani jistá, zda je možné něco z toho předat, jestli si o mně akorát nebudete myslet, že jsem se už zbláznila dočista. Tohle chce asi opravdu zažít na vlastní kůži…. J

Kdyby to někoho zajímalo, tady je jeden zajímavý článek o rituálu ayahuascy ze stránek National Geographic:

http://www.nationalgeographic.com/adventure/0603/features/peru.html

Jo, a ještě odkaz na komunitu, kde jsem si rituál s ayahuascou vyzkoušela já (pro ty nejzvědavější, mají centra i po Evropě...):

http://www.comunindios.com/