Ohlédnutí zpět

Přestože se tenhle blog jmenuje tak, jak se jmenuje, a já už nejsem v Brazílii, rozhodla jsem se ještě sem tam něco napsat. Zpětně mě mrzí, že tady má veškerá aktivita skončila s příchodem karnevalu, pak už začaly na plno povinnosti do školy, ale především jsem poznávala více a více nových lidí a psaní na net se jevilo jako druhotné. Teď je v obdobné situaci kamarádka Irča, která se taky vydala do Brazílie za FGV a dobrodružstvím, tak držím palce a pevně doufám, že její blog Melancia no Brasil bude mít o trochu delší život J

V poslední době se mi vzpomínky na Brazílii vnucují stále víc a víc, nejen pro to, že to nedávno byl rok, kdy jsem se za Atlantik vypravila, ale především proto, že za pár dní začíná v Brazílii nejbláznivější období roku, karneval. Letos se mě bude týkat karneval v Praze, 17. Března pořádá ten svůj portugalské centrum v Malostranské besedě, a pevně věřím, že to bude fajn (i když samozřejmě s Riem těžko porovnatelné, ale to snad ani srovnávat nelze), tak kdo budete mít chuť, dorazte.

A co se se mnou v Brazílii vlastně dělo od mého posledního zápisu o bláznovství v Riu? To je na hodně dlouhé povídání, protože zážitků bylo nepoříčně – počínaje pokarnevalovou cestou na Ilha Grande (stát Rio de Janeiro), výletem na jih do státu Paraná do města Curitiba a na ostrůvek Ilha do Mel nebo odvážným pokusem spolu s Ninou, mojí mamkou a sestrou procestovat za šestnáct dní půlku Brazílie, od vodopádů Foz de Iguaçu, přes São Paulo, Rio de Janiero, Salvador až do Recife a Olindy s četnými zastávkami na plážích a následnou krátkou návštěvou „Paříže jižní polokoule“, Buenos Aires. Dále jsem se stihla na skok podívat do Amazonie a navštívit zapadlé velkoměsto Manaus i indiánské osady v okolí Santarém, odstážovat 3 měsíce na Generálním konzulátu ČR v São Paulu a při té příležitosti se podívat třeba i do saopaulské ženské věznice Santana a mezitím si odskočit na výlety do Ouro Preto, Mariany a Belo Horizonte (stát Minas Gerais), úspěšně pokračovat v mapování saopaulského pobřeží, na týden jsem byla brazilskou vízovou politikou „vyhnána“ do nejchudšího státu Jižní Ameriky, do Bolívie, a svou pouť po stopách Oscara Niemeyera jsem korunovala návštěvou jeho mistrovského díla, hlavního města Brasílie. A celé to dobrodružství bylo zakončeno pověstnou třešničkou na dortu, více jak měsícem stráveným v nejrůznějších koutech Amazonie, kde jsem jako tlumočnice pro Českou televizi pronikala do tajemství indiánských šamanů.

Nevím, zda jsem teď na něco nezapomněla, ale i tak – na devět měsíců života toho není málo, že? Bylo to jedno veliké dobrodružství. O to tvrdší byl náraz na realitu po návratu. Zběsilé dohánění školy, které člověka donutí přestat snít a zabrat, ať už chce nebo ne. A především člověka donutí opustit nomádský způsob života, na který jsem si za ty měsíce velmi lehce zvykla. Chybí mi Brazílie, její zmatek, hluk a veselí. Chybí mi otevřenost a bezprostřednost tamějších lidí. Ale chybí mi i způsob života, jaký jsem v Brazílii měla, a teď na něj prostě musím na nějakou dobu zapomenout a soustředit se, což se mi ne vždy daří. V něčem prožívám své zkušenosti jakoby znova prostřednictvím zážitků kamarádky Irči, i když jsem se ještě vlastně nerozhodla, zda mi to spíš nepřitěžuje (ano, vím, svou možnost jsem měla, a teď je čas někoho jiného, ale i tak…).

Každopádně Brazílie mi přinesla zážitky na celý život, a já pevně věřím, že se tam v dohledné době vrátím, ať už jen na výlet nebo za prací a životem na dobu neurčitou. Kdo by chtěl vidět něco víc z toho, co jsem díky ČT zažila v Amazonii, nechť si 17. března večer zapne kanál ČT2 a podívá se na dokument Šamané odcházejí (já bych ho měla vidět již 9. března, tak pak sám ještě vědět, zda to stojí za to ;-). Bohužel je to ten samý večer, kdy se koná karneval, takže navrhuju možná jít se radši veselit a pak uděláme nějaké společné promítání záznamu, co vy na to?

Kromě toho se v té vší šedi školního života, který mě už více ubíjí, než dává - ale utéct ze školy těsně před koncem by mi přišlo jako mrhání posledními roky života – se upínám ještě k jednomu světlému bodu v budoucnosti. Pokud nedojde k nějakým zásadním obratům, v červenci bych se chtěla vydat na měsíc do Kolumbie. Navštívit v Bogotě svého tehdejšího spolubydlu z bytu 62 Prédio Conquista, São Paulo, a mého mladšího „bráchu“ Alejandra a hlavně aspoň trochu poznat tuhle úžasnou zemi, která v sobě spojuje krásy karibského pobřeží s vrcholky And, Amazonským pralesem i bažinami hemžícími se zvířaty všeho druhu. Chtěla bych tam strávit tak měsíc a navíc ještě do té doby zapracovat aspoň trochu na své španělštině, abych mohla poznat i místní lidi a nebýt zas až tak úplný gringo. Tak mi držte palce, ať to vyjde a mám vám zase o čem psát i vyprávět! J