Přesunutí na jiný blog a upomínka

Pokud jste to ještě nezjistili, rozhodla jsem se moje příspěvky nyní publikovat na novém webu, kde spojilo síly hned několik cestovatelů: www.zapiskyzcest.cz Prozatím tam jsou přesunuty staré příspěvky, ale už za pár sní se tam objeví dosud nepublikované postřehy například z brazilského hlavního města Brasília nebo z poněkud zběsilého cestování Bolívií. No a za měsíc se právě tam začnou objevovat i poznámky psané na cestě po Kolumbii.
A jen pro pořádek, připomínám a uvádím na pravou míru, že již tento čtvrtek, 2.6. od 20:05 na ČT2 proběhne premiéra dokumentu Šamani odcházejí, díky jehož natáčení jsem se s vámi mohla podělit o zkušenosti z Amazonie! :)

Manga v Kolumbii aneb reputace není situace

Kdo to ještě neví, ten se to teď dozví. Rozhodla jsem se, že život je příliš krátký na to, aby se některé sny odkládaly, a tak si v létě jeden splním a vydám se do Kolumbie. A i když Kolumbie není Brazílie, budu i nadále využívat tohohle blogu, nač plýtvat virtuálním prostorem, že? V Kolumbii strávím cca měsíc a kupodivu tuto zprávu zatím nejklidněji berou moji rodiče (že by byli již zvyklí?). Reakce většiny ostatních se podobá něčemu jako „A to se nebojíš?“ nebo „Holka, ty máš odvahu!“. Je opravdu třeba mít odvahu k tomu, aby se člověk vydal prozkoumat tuhle lákavou jihoamerickou zemi?

Je pravda, že většina informací, která k nám v posledních deseti letech z Kolumbie dolehla, jsou zprávy o únosech všeho druhu. Já sama jsem se (možná v rámci přípravy ;-) byla podívat na dokument Můj únosce. Tenhle film je velmi silný tím, že je natočen právě jedním z cizinců unesených v roce 2002 (tuším) a to navíc z jednoho z nejturističtějších míst Kolumbie, ze Ztraceného města, ale film sám o sobě mě moc nezaujal. Ale jeho výpověď je nesporná, 8 cizinců držených až 101 dní v zajetí, a to jsou i tací, co strávili v zajetí v džungli roky. Proč teda i přesto se chystám do téhle země, když jsou její krásy vyváženy takovýmto nebezpečím?

Tady se dostávám k tomu, co si podle mě mnoho lidí v mém okolí neuvědomuje. Kolumbie je zemí, která se v posledních několika letech velmi změnila, a to i v bezpečnostních otázkách. Nechci tím říct, že se nic stát nemůže, k únosům dochází sem tam i dnes, ale riziko je podstatně menší. I tady platí, že člověk musí vědět, kam se může vydat a kam ne, ale to platí asi téměř o každé zemi Latinské Ameriky. Můj kamarád Alejandro, který žije v Bogotě, mi myslím bude velkou pomocí právě při výběru kam ano a kam ne. Od něj i od dalších kamarádů, kteří se v poslední době v Kolumbii vyskytli, mám informace, že opravdu je situace v Kolumbii mnohem lepší než před pár lety a západní svět se bohužel děsí špatnou reputací země pocházející z minulosti. Nebudu vám tu tvrdit, že nemám vůbec žádné obavy, ale řídím se radou ze stránek Lonely Planet : Whatever you do, don't let the rumors and urban legends scare you off. Within a day of arriving in Colombia you'll feel your confidence in the security situation quickly growing. A tak se i nadále těším na tohle červencové dobrodružství :)

Ne, že bych zatím plánovala něco konkrétního, zatím jen sbírám informace, ale už tak se ke mně dostaly některé obrázky, které mi berou dech, a tím víc si přeju, aby už bylo 28. června a já spolu s Ninou, mou spolucestovatelkou, nasedala do autobusu směr Mnichov….Takže, kdo by se stejně jako já chtěl dozvědět ještě víc o téhle kouzelné zemi, která v sobě spojuje krásy Karibského pobřeží s Andskými vrcholky, planinami a mokřady rozlehlých Llanos, historickými městy i památkami dávných civilizací, pojďte se mnou dnes od 18:30 do Klubu cestovatelů na přednášku dvou toulavých duší, cestovatelů, kteří během 253 dnů projeli na kole cestu od Bogoty do brazilského Ria! :)

Tajemství indiánských dědů

Většina z vás, kdo mě zná, už ode mě slyšelo mnoho o mých dvou výpravách Amazonií, přesto bych se k nim chtěla ještě jednou vrátit, jelikož byly asi nejzajímavější zkušeností z celého jihoamerického pobytu, a to nejen tím, co jsem viděla, jako i tím co jsem zažila a co se naučila. Nemá cenu psát cestopis s několikaměsíčním zpožděním, a taky ho sepisovat nehodlám, spíš bych vám chtěla alespoň zčásti ukázat, v čem pro mě spočívalo kouzlo těchto výprav. Tady myslím, že mi i určitý odstup prospěl, měla jsem čas si aspoň zčásti zážitky v hlavě porovnat, a určitě mi pomohl i pohled „na věc“ jiných, zajímajících se o tohle téma, jako například našeho portugalského lektora a antropologa Sergia.

Osobně se považuji za velmi racionálního člověka, který potřebuje si všechno sám pro sebe vysvětlit a objasnit. I proto na mě zřejmě amazonská zkušenost tak silně zapůsobila. Všichni jsme se ve škole učili, že AIDS patří mezi nevyléčitelné a smrtí končící nemoci. A teď najednou potkáte staříka, který vám tvrdí, že AIDS vyléčit umí a na víc k tomu nepotřebuje žádnou laboratoř ani operační sál, jen usušené rostliny a svou duchovní sílu. Zdá se vám to neuvěřitelné a možná i směšné? Taky jsem měla ten pocit. Ale jak je pak možné, že se na něj obrací lidé, kterým naše „bílá medicína“ nedává žádnou naději a dokonce vám onen stařík, indiánský šaman, může ukázat lidi, které opravdu vyléčil? Náhoda? Nebo ony nemocné vyléčila jejich víra ve schopnosti šamana a v to, že jim opravdu pomůže? A není to nakonec to podstatné? Copak my víme, z čeho jsou složeny léky, které nám předepíše lékař v Praze v nemocnici, a přesto jim věříme a věříme, že nám pomohou a ony většinou opravdu zaberou. Možná vám přijde, že tu jen plácám nesmysly, ale pravdou zůstává, že ony necelé dva měsíce strávené na dvou výpravách do Amazonie citelně otřásly mou vírou v naše správné „bílé“ racionální pojetí světa a přinutily mě přehodnotit plno věcí. Proto se k tomuto tématu tedy vracím.

Indiáni vnímají svět zcela jinak, než jsme na to my zvyklí, my jsme se už na základní škole učili, že člověk se vyčleňuje z přírody, od ostatních tvorů se liší schopností myslet a formulovat své myšlenky. Indiáni tohle dělení neznají, pro ně jsme stejné živé bytosti jako stromy nebo zvířata a podle toho i žijí, v souladu s přírodou a svým okolím. Tím nechci říct, že by indián nepokácel strom, aby si mohl postavit dům či na získané půdě vypěstovat trochu manioku, ale rozhodně by do přírody nezasáhl natolik, aby ohrozil celý ekosystém, jako to již po staletí dělá bílá civilizace. A s tímto vnímáním světa souvisí i jejich léčitelství a „magie“. Indiáni věří, že příroda je sama o sobě zdravá, pokud ji člověk neničí, a naopak je možné část toho zdraví z přírody získat, jak sběrem rostlin, tak třeba i dost drastickým rituálem, kdy se indiáni nechávají poštípat mravenci tucandeira, kteří údajně mají nejbolestivější bodnutí v živočišné říši (na to ho vyzkoušet mi nějak scházela odvaha). Indiáni věří, že s každým kousnutím do nich přechází část přírodní síly a přírodního zdraví, a tak by každý indián měl absolvovat tenhle rituál aspoň dvacetkrát za život (i když už jsem se setkala i s jiným výkladem, že jde především o jakousi zkoušku mužnosti, zasvěcení mladého chlapce na dospělého bojovníka, asi hodně záleží kmen od kmene). Celý tenhle rituál je velmi zajímavý i po vizuální a hudební stránce, barevně pomalovaní indiáni zpívají (z našeho evropského pohledu spíče vřeští) a tančí v kruhu neúnavně třeba i několik hodin. Alespoň část záznamu tohoto rituálu by se měla objevit v již mnou tolikrát zmiňovaném dokumentu Šamané odcházejí, na němž se má maličkost podílela, ale teď to vypadá, že se posunulo jeho vysílání, takže než získám od ČT bližší info, můžete získat představu z následujícího videa brazilské regionální televize:

http://www.youtube.com/watch?v=G1rqW5ya96c

Co je pro mě také fascinujícího na indiánech, je jejich vnímání času. Co bylo včera, bylo, důležité je teď. Žijí přítomností, ze dne na den, každým okamžikem. Na tohle hrozně často v naší „vyspělé“ civilizaci zapomínáme, pro nás je hrozně důležité vše správně naplánovat, hnát se za kariérou tak, abychom si za rok mohli koupit auto, za deset let dům…a při tom všem plánování přehlédneme skutečnost, že se těšíme, až budeme jednou žít, místo abychom žili teď. Indián naopak žije naplno každým dnem, možná také proto, že nikdy neví, kdy ho může například uštknout nějaká jedovatá potvora, a to pak nemá cenu počítat s plánem na pět let dopředu. Pro mě je teď hrozně těžké soustředit veškerou svoji energii na školu, odříkat si věci, které mám ráda pouze kvůli příslibu, že potom si to vynahradím. Mám obrovskou chuť na nic nečekat a začít žít po svém hned teď. Ale je vidět, že ve mně ještě kus té racionality zbyl….

Tohle všechno dává dohromady opravdu opojnou směs, působí to velmi myticky. Život naplno, teď a tady, v souladu se vší tou bujnou přírodou okolo, tropickým horkem a vlhkem – až má člověk pocit blouznění při plných smyslech. Všeho je příliš a okolí okupuje všechny vaše smysly obrovským množstvím sytých barev, zvuků i vůní. Po návštěvě toho regionu už se vůbec nedivím, jak právě tato oblast a její obyvatelé se mohli stát námětem tak divoké knihy jako je Andradeho Macunaíma (portugalisti vědí J).

A do toho všeho zmatku se ještě přidají nejrůznější lektvary a opojné látky, pomocí nichž se indiáni spojují s jinými světy, svými předky i se sebou samými. Asi nejznámější z nich je nápoj ve španělské části Amazonie nazývaný Ayahuasca, v Brazílii mu říkají například caapi

nebo uni. Jeho účinky jsem při své první návštěvě Amazonie měla šanci pocítit na vlastní kůži, a byl to velmi silný zážitek. Nápoj se vyrábí z jedné liány, ke které se pak přidávají různé příměsi, listy keřů a tak. Tenhle odvar se využívá i v rámci církve vzniklé z indiánského učení nazývaného Santo Daime, kdy se rituály řídí velmi přísnými pravidly a pro větší účinky se do nápoje občas přidává durman, což je silný jed, takže když se to přežene, dokážete si asi následky představit sami….A jak to vlastně funguje? Odvar obsahuje mimo jiné halucinogen DMT (Dimethyltryptamin), který se v malém množství vyskytuje v každém živém organismu, není tedy tělu toxický a to je schopno ho samo odbourat. Lidské tělo ho údajně produkuje při snění nebo v okamžicích blízkých smrti – je to tedy možnost, jak se smrti zaživa dostat asi nejblíž. A právě před smrtí prý člověku před očima proběhne celý život a možná dojde konečného poznání, a tak indiáni věří, že i pomocí ayahuascy člověk lépe pozná sám sebe, své nitro. O DMT píše Wikipedia následující:

DMT je extrémně silný halucinogen, reporty zážitků po jeho užití jsou často velmi bizarní. Mezi časté fenomény patří například návštěva jiných dimenzí - "hyperprostor" - a komunikace s bytostmi je obývající, celkové radikální změny perspektivy, intenzivní kaleidoskopické vize i při otevřených očích, úplné opuštění vlastního těla a pocit umírání, výrazné změny ve vnímání času a rozměrů.

Ze své zkušenosti musím říct, že je to zážitek velmi intenzivní. Já jsem „rituál“ absolvovala v komunitě, kde opravdu jde spíše o poznání sebe sama, a tak se doporučuje během oněch sedmi hodin, kdy působí účinky odvaru, s nikým nemluvit a pohroužit se do sebe. A co můžu říct, o tom co jsem viděla? Člověku se opravdu před očima odehraje část života, ale v podstatě ne zcela tak, jak si ji pamatuje. Ke změnám perspektivy můžu říct, že v jednu chvíli jsem viděla sama sebe shora, jako bych se vznášela ve vzduchu, ale přitom zároveň zůstávala na zemi. Opravdu se velmi změní pojem o čase i prostoru. Údajně je prožitek každého o něco jiný, ale obecně lze říct, že to člověka donutí se zážitky minimálně několik dní zabývat a zamyslet se, zda se opravdu něco dozvěděl.

Možná někdo z vás namítne, že jde o obyčejnou drogu. Nechci se tu pouštět do diskuze, co je a co není droga, pro mě je podstatné, že indiáni to jako drogu nevnímají. Kromě toho, že tak poznávají sebe samotné a hledají rady na své životní cestě, tak tento nápoj také slouží ke spojení s již zemřelými, od kterých se pak indiáni učí moudrosti. Dále ayahuascu používá především šaman, kdy po jejím požití se lépe dokáže spojit s nemocným a určit, co pacienta trápí a jaký lék nasadit. Nejde tedy o žádné povyražení či únik od reality, jako používáme drogy my v naší kultuře.

Nevím, zda se mi aspoň částečně podařilo nastínit, jak na mě pobyt mezi indiány a v Amazonii vůbec zapůsobil. A nejsem si ani jistá, zda je možné něco z toho předat, jestli si o mně akorát nebudete myslet, že jsem se už zbláznila dočista. Tohle chce asi opravdu zažít na vlastní kůži…. J

Kdyby to někoho zajímalo, tady je jeden zajímavý článek o rituálu ayahuascy ze stránek National Geographic:

http://www.nationalgeographic.com/adventure/0603/features/peru.html

Jo, a ještě odkaz na komunitu, kde jsem si rituál s ayahuascou vyzkoušela já (pro ty nejzvědavější, mají centra i po Evropě...):

http://www.comunindios.com/

Ohlédnutí zpět

Přestože se tenhle blog jmenuje tak, jak se jmenuje, a já už nejsem v Brazílii, rozhodla jsem se ještě sem tam něco napsat. Zpětně mě mrzí, že tady má veškerá aktivita skončila s příchodem karnevalu, pak už začaly na plno povinnosti do školy, ale především jsem poznávala více a více nových lidí a psaní na net se jevilo jako druhotné. Teď je v obdobné situaci kamarádka Irča, která se taky vydala do Brazílie za FGV a dobrodružstvím, tak držím palce a pevně doufám, že její blog Melancia no Brasil bude mít o trochu delší život J

V poslední době se mi vzpomínky na Brazílii vnucují stále víc a víc, nejen pro to, že to nedávno byl rok, kdy jsem se za Atlantik vypravila, ale především proto, že za pár dní začíná v Brazílii nejbláznivější období roku, karneval. Letos se mě bude týkat karneval v Praze, 17. Března pořádá ten svůj portugalské centrum v Malostranské besedě, a pevně věřím, že to bude fajn (i když samozřejmě s Riem těžko porovnatelné, ale to snad ani srovnávat nelze), tak kdo budete mít chuť, dorazte.

A co se se mnou v Brazílii vlastně dělo od mého posledního zápisu o bláznovství v Riu? To je na hodně dlouhé povídání, protože zážitků bylo nepoříčně – počínaje pokarnevalovou cestou na Ilha Grande (stát Rio de Janeiro), výletem na jih do státu Paraná do města Curitiba a na ostrůvek Ilha do Mel nebo odvážným pokusem spolu s Ninou, mojí mamkou a sestrou procestovat za šestnáct dní půlku Brazílie, od vodopádů Foz de Iguaçu, přes São Paulo, Rio de Janiero, Salvador až do Recife a Olindy s četnými zastávkami na plážích a následnou krátkou návštěvou „Paříže jižní polokoule“, Buenos Aires. Dále jsem se stihla na skok podívat do Amazonie a navštívit zapadlé velkoměsto Manaus i indiánské osady v okolí Santarém, odstážovat 3 měsíce na Generálním konzulátu ČR v São Paulu a při té příležitosti se podívat třeba i do saopaulské ženské věznice Santana a mezitím si odskočit na výlety do Ouro Preto, Mariany a Belo Horizonte (stát Minas Gerais), úspěšně pokračovat v mapování saopaulského pobřeží, na týden jsem byla brazilskou vízovou politikou „vyhnána“ do nejchudšího státu Jižní Ameriky, do Bolívie, a svou pouť po stopách Oscara Niemeyera jsem korunovala návštěvou jeho mistrovského díla, hlavního města Brasílie. A celé to dobrodružství bylo zakončeno pověstnou třešničkou na dortu, více jak měsícem stráveným v nejrůznějších koutech Amazonie, kde jsem jako tlumočnice pro Českou televizi pronikala do tajemství indiánských šamanů.

Nevím, zda jsem teď na něco nezapomněla, ale i tak – na devět měsíců života toho není málo, že? Bylo to jedno veliké dobrodružství. O to tvrdší byl náraz na realitu po návratu. Zběsilé dohánění školy, které člověka donutí přestat snít a zabrat, ať už chce nebo ne. A především člověka donutí opustit nomádský způsob života, na který jsem si za ty měsíce velmi lehce zvykla. Chybí mi Brazílie, její zmatek, hluk a veselí. Chybí mi otevřenost a bezprostřednost tamějších lidí. Ale chybí mi i způsob života, jaký jsem v Brazílii měla, a teď na něj prostě musím na nějakou dobu zapomenout a soustředit se, což se mi ne vždy daří. V něčem prožívám své zkušenosti jakoby znova prostřednictvím zážitků kamarádky Irči, i když jsem se ještě vlastně nerozhodla, zda mi to spíš nepřitěžuje (ano, vím, svou možnost jsem měla, a teď je čas někoho jiného, ale i tak…).

Každopádně Brazílie mi přinesla zážitky na celý život, a já pevně věřím, že se tam v dohledné době vrátím, ať už jen na výlet nebo za prací a životem na dobu neurčitou. Kdo by chtěl vidět něco víc z toho, co jsem díky ČT zažila v Amazonii, nechť si 17. března večer zapne kanál ČT2 a podívá se na dokument Šamané odcházejí (já bych ho měla vidět již 9. března, tak pak sám ještě vědět, zda to stojí za to ;-). Bohužel je to ten samý večer, kdy se koná karneval, takže navrhuju možná jít se radši veselit a pak uděláme nějaké společné promítání záznamu, co vy na to?

Kromě toho se v té vší šedi školního života, který mě už více ubíjí, než dává - ale utéct ze školy těsně před koncem by mi přišlo jako mrhání posledními roky života – se upínám ještě k jednomu světlému bodu v budoucnosti. Pokud nedojde k nějakým zásadním obratům, v červenci bych se chtěla vydat na měsíc do Kolumbie. Navštívit v Bogotě svého tehdejšího spolubydlu z bytu 62 Prédio Conquista, São Paulo, a mého mladšího „bráchu“ Alejandra a hlavně aspoň trochu poznat tuhle úžasnou zemi, která v sobě spojuje krásy karibského pobřeží s vrcholky And, Amazonským pralesem i bažinami hemžícími se zvířaty všeho druhu. Chtěla bych tam strávit tak měsíc a navíc ještě do té doby zapracovat aspoň trochu na své španělštině, abych mohla poznat i místní lidi a nebýt zas až tak úplný gringo. Tak mi držte palce, ať to vyjde a mám vám zase o čem psát i vyprávět! J

Karnevalové šílenství

Brazílie, to jsou krásné pláže, šedivá velkoměsta, plno lidí, fotbal, caipirinha a….KARNEVAL. Karnevalová horečka tu začíná již daleko dřív než samotný karnevalový týden, začínají otevřené nácviky škol samby i párty v ulicích. Jsou dokonce místa, kde spolu s před-karnevalem a po-karnevalem se veselí dva měsíce a dle místních vtipů například život v takovém Salvadoru je jeden velký karneval. Z karnevalových ochutnávek (kterými jsem si zpříjemnila ten první týden školy, který karnevalu předcházel) jsem stihla karneval v dolní části ulice Augusta, kam jsme s kamarády vyrazili jedno lenivé víkendové odpoledne, a kde hromada lidí husím pochodem s drinky v ruce následovala auto vyhrávající hudbu a kde jsem získala tričko karnevalu, které mi jeden dobrodinec daroval a kde jsem vyměnila své nové a zaručeně pravé Ray Bany za jiné, také zaručeně pravé, Ray Bany, ale za to krásně jedovatě oranžové. No a den jsme pak zakončili ve známém klubu StudioSP J Další z ochutnávek byla návštěva zkoušky školy samby Vai Vai, od jejíhož sídla kousek bydlím. Sice přesně v momentu, kdy začali hrát, se spustil pořádný slejvák, ale to nás, již zvyklé, paulistas nemohlo rozházet a tak jsem si užívali tančení a zpívání v dešti. Tahle škola letos slaví výročí 80 let od založení, a tak při této příležitosti složili speciální písničku, ke které přidali i speciální taneční choreografii, během jejího hraní sestoupili hudebníci z pódia mezi obecenstvo a rozjeli velikou párty – no zážitek!

Nejtradičnější karneval je údajně v městěch Olinda nebo Salvador, ten nejznámější potom v Rio de Janeiru. A ten jsem si vybrala já, s tím, že jsem se rozhodla ale z půlky karneval strávit i v Sao Paulu a tak mám rovnou dvě zkušenosti, a to velmi rozdílné. V Sao Paulu probíhá karneval relativně klidně, v sobotu jsem tu byla na průvodu v ulicích ve čtvrti Pinheiros s místními couchsurfery, a lidé co s námi chodili ulicemi, tančili a zpívali (tzv. bloco da rua) občas sklízeli od kolemjdoucích trochu opovržlivé pohledy, lidé v okolí se moc k veselí nepořidávali. Kdežto pozdější zážitek z Ria je úplně jiný, tam jsem obsolvovali bloco v historcké čtvrti Santa Teresa a to se veselilo opravdu celé město!! Ale zpět do Sao Paula, po sobotním odpoledni v Pinheiros mě karneval dohnal i doma, sestry přítelkyně spolubydly Juana se totiž účastnily průvodu na sambodromo – to je ta část karnevalu, kterou znáte z televize, alegorické vozy, tanečnice, vše je velmi pompézní a lístky na vstup velmi drahé, proto jsem tuhle část karnevalu vynechala a radši si užila pro mě ten autentičtější karneval v ulicích (Nina na sambodromu byla v Riu – průvod totiž probíhá v každém větším městě, ale ani po shlédnutí jejích úžasných obrázků svého rozhodnutí tohle vynechat nelituju). Každopádně obě holky co se u nás v obýváku připravovaly a oblékaly do masek byly součástí průvodu hovořícího o historii Brazílie, obě šly za budovy hlavního města Brasílie a tak měli na zádech mosntrózní konstrukci imitující věže brazilského parlamentu atd. – tomu se říká karneval až do domu J V neděli mě tu navštívil André, a společně jsem unikli karnevalovému šílenství v parku Ibirapuera a já se tak mohla v klidu připravit na to, co teprve přijde – v neděli přes noc jsem odjela za Ninou do Rio de Janeira! Nina na mě čekala na autobusové zastávce a po ne zrovna prospané noci v autobuse jsem se rozhodli nejprve se vypravit zewlovat na pláž Ipanema. Po hoďce na sluníčku jsem napsala jednomu kamarádovi, co se rozhodl nám na poslední chvíli vytrhnout trn z paty a ubytovat nás na těch pár nocí u kamaráda v bytě, hned kousek u Ipanemy. Dário nám tedy nadiktoval přesnou adresu a za chvíli jsem již stáli uprostřed malinkého bytu, kde nás mělo spát hned 6!!!Ale tak při karnevalu jsme stejně v bytě příliš dlouho nepobyly, takže to bylo ok. Nelenili jsme a spolu s Dáriem jsme se vzápětí již vypravili do zmiňované čtvrti Santa Teresa, kde probíhalo jedno z mnoha blocos. Křivolaké uličky byly narvané lidmi, kteří tančili, zpívali, popíjeli, házeli po sobě konfety a stříkali jakousi pěnu – no prostě párty jak má být, a to vše za příjemných skoro 40 stupňů a plného sluníčka J Po pár hodinách jsem sešli po trase historické tramvaje bondinho dolů do čtvrti Lapa a odtud busem do našeho útočiště se aspoň osprchovat a večer jsme se vypravili do Lapy zpět, jelikož právě tam se nachází plno barů a město tam žije! Popili jsme pár caipirinhas, řádně si zatančili na náměstí, kde vyhrávali z reproduktorů jak jinak než sambu a v brzkých ranních hodinách se vypravili zpět se aspoň trochu vyspat. Druhý den, když jsme se vypravili, jsme se šli projít s majitelem bytu Eduardem a jeho bratrem podél Copacabany a tam se velmi spontánně rozhodli, že karnevalu stačilo a utekli záplavě lidí na druhou stranu zátoky Guanabara, do města Niteroi, kde naším cílem bylo především Muzeum současného umění, budova postavená na výběžku skály nad mořem kým jiným než Oscarem Niemeyerem. Muzeum bohužel bylo zrovna to odpoledne zavřené, tak nás ochranka pustila aspoň za mříže udělat pár fotek a my se rozhodli projít se na nedalekou pláž. Ta ale byla tak zaneřáděná odpadky, že nás chuť koupat se nebo jen tak si lehnout zcela přešla (bylo nám vysvětleno, že tyhle městské pláže v Niteroi navštěvuje hlavně chudina, a ta se prostě nestará o to, že by se měla zajímat o ochranu životního prostředí a ne dělat svinčík). Co nás ale zaujalo, tedy především mě, byla nedaleké skála, řekla bych tak 15 až 20 m vysoká, na kterou místní kluci lezli a pak skákali dolů do moře. Asi jste pochopili, že první, co mě napadlo bylo se přidat – bohužel ale zbytek skupiny mé nadšení nesdílel a nápad mi rozmluvil…Pak Eduarda napadlo, že má v Niteroi známé, kteří stejně jako on pochází ze severu Brazílie, z města Belém u ústí Amazonky. Výsledkem rychlého telefonátu bylo pozvání na večeři, kdy pro nás byla připravena amazonská specialita – Tucupi – omáčka z manioku, ve které plavali kousky kuřete a jakási prapodivná zeleň, která když se jí ve větším množství, tak pak z ní dřevění a mravenčí jazyk. To celé se podávalo s rýží a bylo to sice trochu slané, ale za to velmi dobré! Pořinávratu do Rio de Janeira jsem ještě byli zastiženi karnevalem v Niteroi (není tu prostě úniku), kdy jsem se připletli k tanečnímu průvodu ulicí. Další den ráno jsme Rio opustily a vydaly se oddechnout si do tropického ráje na Ilha Grande, ale o tom zase až někdy jindy.

On the road III - Floripa a spol

Po návratu z hor jsem v pondělí ráno opět brzo vstávala, a to proto, abych se spolu s Honzou vydala na letiště v Guarulhos, kam ten den přilétala poslední z naší VŠE – FGV party, Nina. Po troše čekání na zpožděný let jsme se šťastně sešli a vydali se zpět do města dovést Ninu k sobě domů. Už po cestě jsem Ninu připravovala na to, že ji ještě den den večer hodlám vytáhnout někam na cesty. A ona se naštěstí vůbec nebránila J A tak jsme začali plánovat. Na obědě jsme se dozvěděli, že Honza s námi na cesty nepojede, protože měl nějaké povinnosti ve škole a tak – takže čistě dámský výlet. Po původním plánu jet nejprve v noci 6 hodin na jih do Curitiby a po pár dnech dále na jih jsme se rozhodli plán modifikovat a to jet nejprve až tak na jih, jak jen to na pár dní dá. Naším cílem se tedy stalo město Florianopolis, zvané Floripa, cca 11 hodin busem. Tím pádem sutobus odjížděl i o trochu dřív a tak večeře u mě v bytě i balení bylo trochu zběsilé. Nakonec jsme vše zvládly a dorazily na autobusový terminál Tiete včas. Komplikace přišla z jiné strany – poslední autobus do Floripy byl vyprodaný. Naštěstí pán až nečekaně pohotově našel náhradní řešení – spoj do města kousek na sever od Floripy a pak ranní přípoj na místo. Sice nás stála jízdenka o kousek více, ale nebylo to tak hrozné a to hlavní, po desáté ráno druhého dne a velmi pohodlné jízdě autobusem (ty jsou tu opravdu luxusní – místo na nohy tam mám i já!!!) jsem už vystupovali ve slunné Floripě. Počasí bylo opravdu extrémní, každý den ke 40 stupňům a hlavně na rozdíl od Sao Paula, tady na jihu neprší!!!První den jsem si prošly město, podívaly se na pár hezkých kostelů, více jak stoletý fíkus v centru města, prošly se po údajně hezké pobřežní promenádě (jakože na Lonely Planet nedám dopustit, na promenádě kolem hlavní 8proudové silnice nevidím nic moc hezkého), Večer nás pozval Leandro z místní CS komunity na jejich pravidelné setkání v jednom z místních barů a Nina byla pokřtěna brazilskou caipirinhou a místní typickou populární hudbou ve stylu samba-rock. Zbytek noci jsme pak strávily v malém hotýlku v centru města (Nina konečně po dvou nocích spala v posteli J). Druhý den jsme se vydaly na průzkum toho hlavního, co ostrov na kterém se Floriánopolis nachází (Ilha de Santa Catarina – je jen kousek od pevniny, takže je s ní spojen dvěma mosty, jeden z nich, v současné době nefunkční, tvoří dominantu města a la San Francisco) – a to pláží. První den jsme zvládli pomocí autobusů dvě – Praia do Campeche a Praia dos Açores. Z té první jezdí malá loďka na ostrov Ilha do Campeche, malý ostrov vyhlášený jako potápěčský ráj, ale my jsme vzhledem k cenám (je tu teď vrcholná sezóna, období dovolených) raději tuto variantu vzdaly. Po koupání (pro Ninu první v Brazílii) a povalování se a průzkumu pláže jsem se pak vydaly znovu na autobus, abychom se po ostrově posunuly dále na jih, na již zmiňovanou Praia dos Açores, která byla ještě lepší než ta první. Vzhledem k tomu, že byl všední dena že se na ostově nachází 42 pláží a že hlavní turistické pláže se nachází na severu ostrova, který jsem prozřetelně z cestovatelského plánu zcela vynechaly, bylo na plážích opravdu jen pár lidí. Večer jsme se pak vydaly zpět do centra, kde jsme si pomocí mobilu behěm dne domluvily ubytování a společnost u místního Couchsurfera Joaa. Joao byl zlatý, nakonec nás u sebe nechal celou dobu našeho pobytu na Ostrově Santa Catarina a jeden večer nás vzal s kamarády na předkarnevalovou zkoušku místní školy samby Consulado, která hodinu a půl hrála dokola jednu a tu samou písničku a to prosím u toho živě zpívala skupinka rádobyzpěváků. Navíc jim nechyběly ani „předtancovačky“, skupina polonahých holek, které v tom příšerném vedru co v hale panovalo, se vydržely každá aspoň půl hodiny vrtět v neuvěřitelně rychlém rytmu samby. Výsledná atmosféra byla spojením horka, piva a porce erotiky a byl to neuvěřitelný zážitek. Ani ostatní dny jsem se po večerech ale nenudily, ať už nás Joao vzal na oslavu narozenin kolegy z práce nebo jsem se rozhodli pro koupel na místní příměstské pláži kolem druhé ráno. Ve zbylých dnech jsem prozkoumaly pomocí místní značně koplikované síti autobusů i další pláže – Praia Joaquina, která je vyhlášeným surfařským rájem, ale vlny se zrovna nějak nedostavily, a která je schovaná za hradbou písečných dun, na kterých místní provozují sport zvaný sandboarding, ke kterému jsme se bohužel nakonec nedostaly. Nejlepší byl ale výlet směrem na úplný jih ostrova, při kterém jsme si nejprve udělaly zastávku v ospalé vesničce Ribeirao de Ilha, kde v dopoledních hodinách opavdu „chcípnul pes“ (i když pochybuju, že odpoledne by bylo o mnoho živější). Ribeirao je typickým příkladem vesničky s azorskou architekturou, která je pro oblast typická a která sem byla přinešena spolu s přistěhovalci z tohoto portugalského souostroví. Prošly jsme se podél moře, kde jsem objevily na jednom z kamenů prapodivnou dřevěnou misku plnou ovoce, o které doteď tvrdím, že to musela být obeť bohům moře. Zahrály jsme si šachy u jednoho z kamenných šachovnicových stolečků ve stínu stromů s výhledem na moře, prošly si místní hřbitov a marně se snažily najít nějakou otevřenou kavárnu – ne, že by v městečku restaurace nebyly, Ribeirao je vyhlášené pěstováním ústřic, z nichž speciality tu nabízí na každém rohu, ale jaksi nejsou zvyklé na zákazníky po desáté ráno. Takže po marném hledání jsem se vydaly dále na jih, až na úplnou konečnou silnice, odkud nás čekala cca tříkilometrová trasa tropickou vegetací na pláž zvanou Praia dos Naufragados. Jak už je tu pravidlem, kam Brazilec nemůže dojet autem, tam byste ho většinou hledali marně, takže na úžasné sluné pláži nebyl kromě pár Agrentinců vůbec nikdo (turistů z Argentiny je obecně na jihu Brazílie plno, mají to kousek a jejich vody už jsou o kus studenější). Po koupeli a chlazené kokosové vodě jsme se rozhodly pro výstup k nedalekému majáku, který sice v žabkách nebyl úplně jednoduchý, ale stál za to. Maják byl krásný a byl od něj hezký výhled. Po cestě zpátky jsme navíc vyplašily i jednu velkou ještěrku, já z ní viděla sice jen ocas, ale vzhledem k tomu, že jen ten měl tak 40 cm, musel to být jistě drobek. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se pak na konečnou autobusu vrátily lodí.

Jelikož se nám u Joaa a ve Floripě opravdu líbilo, vzdaly jsem se původního plánu vydat se poslední den výletu do vnitrozemí státu Santa Catarina na průzkum německých městeček. Obecně jih Brazílie byl cílem silného přistěhovalectví z Německa, plno lidí tu vypadá značne středoevropsky (i náš hostitel Joao se přijmením jmenuje Moldenhauer, i když ten tedy středoevropsky opravdu nevypadá). Dodnes ve vnitrozemí zůstala města, která vypadají, jakobyste je sem tranportovali přímo z Německa, s typickou architekturou a lidmi, kteří stále ještě mluví svým původním jazykem. Navíc městečko Blumenau, kam jsem plánovaly vyrazit, je vyhlášené svou obdobou Oktoberfestu. No, každopádně jsem se rozhodly zůstat na pobřeží a jelikož byla sobota, tak nás Joao spolu se svým kamarádem vzaly autem mimo ostrov Santa Catarina, po pevnině ještě trochu více na jih, na pláž Guarda do Embau. Pláž je od pevniny odříznutá zátokou, která v době odlivu je jakž takž přejitelná po svých (zpět jsem si to vyzkoušeli, s věcmi nad hlavou), ale pokud se do odlivu netrefíte, můžete jako my využít služeb převozníků na malých barvných dřevěných loďkách. Pláž to byla moc pěkná, na můj vkus a po zkušenostech předchozích dnů sice trochu přelidněná (technická poznámka – to, že jsem ji považovala za přelidněnou neznamená, že vypadala jako Bibione v sezóně, jen jsem prostě už asi zhýčkaná liduprázdnými nádhernými plážemi), ale přesto jsme si den pěkně užili. Po návratu do Floripy nás kluci ještě vzali na večeři, protože prý nemůžeme odjet aniž bychom vyzkoušeli místní specialitu, Camarao a milanesa, tedy hromadu smažených krevet podávaných s různými omáčkami, rýží, hranolkami a kopcem zeleniny. Večer jsme se pak plné zážitků vrátily nočním autobusem zpět do Sao Paula (tentokrát už přímo, poučily jsem se a lístek si koupily den předem), jelikož v pondělí nám začínala škola.

On the road II – kempování v okolí Campos do Jordão

Jak jsem zmínila již minule, z pláží Ubatuby následoval vcelku zajímavý přesun do hor…jelikož na cestu zpět do SP nebyl čas, dohoda zněla následovně: buď se mi podaří po šesté ráno v Ubatubě nastoupit do autobusu směr město São José dos Campos, které je po cestě ze SP do našeho cíle v horách, nebo nastoupím do autobusu, který jezdí přímo do SP a domluvím se s řidičem, ať mě vysadí někde na dálnici spojující Rio de Janeiro se SP a tam mě pak kamarádi vyrážející ze SP autem naberou….trochu šílené řešení, ale jak se říká, bláznům štěstí přeje :) jelikož v Ubatubě to bylo z našeho bytu na stanici autobusů několik kiláků, autobusy se tam dali normálně stopnout kdekoli na své trase. Ale na autobus do São José dos Campos jsem čekala na okraji chodníku marně, žádný totiž nejel (a proč se tomu v Brazílii divit, že?). Nastal tedy čas na řešení B – autobus do SP už jel, dohoda s řidičem byla sice celkem složitá, nějak nechápal, proč chci vlastně zůstávat na dálnici, pak mi tvrdil, že mě hodí přímo do São José dos Campos, nakonec mě přeci jen vyhodil na dálnici…stručně řečeno, za pomoci moderní techniky (mobilů) jsme se spolu s Vaškem, jeho přítelkyní Lisou a Honzou na okraji dálnice našli a výlet mohl začít (dokonce mi přivezli na půjčení i nějaké oblečení, přeci jen běhat po kopcích v bikinách by nebylo ono). Campos do Jordão je městečko cca 180 km na severovýchod od Spa oblíbené zimní letovisko saopaulské smetánky. Ve městě jsem našla nápis, že je to brazilský Aspen, a myslím, že to velmi sedí. Vše je tam drahé, všude veliké vily, letní sídlo SP guvernéra, roubené domky ve stylu Tyrolska, které spolu s tropickou přírodou a teplotami (i když v horách bylo lehce chladněji) působí poněkud úsměvně. Ale město jsem navštívili jen krátce, nebylo hlavním cílem našeho výletu – my směřovali do přírody. V okolí Campos do Jordão se totiž dochoval původní prales, spolu s hlavní chloubou, borovicí araucária. Po průjezdu městem a krátké a nepříliš užitečné návštěvě informačního střediska – (ne)informovanost místních pracovníků byla až udivující – jsem vyrazili do kempu pod horou Pedra do Baú (v překladu něco jako Kamenná truhla), kterou jsme ještě ten den zdolali :) výstup začal nevinně, banánovou plantáží, později se trochu stížil…no, brazilka nezvyklá horám měla co dělat, i já bych výstup ohodnotila jako náročnější. Bohužel cca po 5 minutách pobytu na vrcholu se údolí pod námi naplnilo mlhou a veškerý rozhled byl ten tam…po sestupu dolů druhou a návětrnou stranou hory (tím pádem i daleko vlhčí, pokrytou tropickým pralesem – doteď si myslím, že jsme viděli i orchideje!) jsem se uchýlili zpět do kempu k večeři a spánku. Plán vstát druhý den v šest padl hned po ránu po pohledu na mobil, který ukazoval půl osmé…do přírodního parku umístěného mezi kopci pohoří Serra de Mantiqueira jsem tak dorazili se zpožděním a dozvěděli se zde, že trasu, kterou jsme si podle Vaškem připravených materiálů naplánovali, můžeme absolvovat jen s průvodcema toho po deváté ráno už na ten den nezískáme. Bylo nám totiž vysvětleno, že hrozí možnost ztratit se v pralese. Nakonec jsem se rozhodli pro rebelii, a to tuto trasu zkusit projít i tak, zpátky přece cestu najsem vždycky, že? Nakonec byly všechny obavy zbytečné, na trase byly velmi často značky ukazující nejen ušlou vzdálenost, ale i dosaženou nadmořskou výšku. Po výstupu do 1900 m n.m. mezi již zmíněnými borovicemi (stoupání cca 500 m) jsem už jen pak klesali původním tropickým lesem a dole pod kopcem nás čekalo překvapení v podobě vodopádu. Taky jsem konečne v Brazílii viděla i divočejší zvíře než je slepice (už jsem se bála, že je tu snad nemají :)). Před odjezdem jsem ještě stihli koupit v místním extralevném zahradnictví nějaké květinky (takže už mám jednu v pokojíku) a trochu si znovu projít Campos do Jordão, známé především výrobou čokolády a místního piva Baden Baden. Po návratu do SP jsem padla do postele s vědomím, že druhý den vstávám časně ráno, jelikož přilítala do SP Nina, poslední z naší skupiny studentů VŠE na místní prestižní škole EAESP FGV. Ale výlet to byl parádní, díky všem zúčastněným!!!