Další kapitola ze života v São Paulu

Tak další dva dny jsou za mnou a zase plno nových zážitků :) Včera slavilo São Paulo výročí 456 let od svého založení a tak se tu konalo ve městě plno kulturních akcí (mimo jiné je to svátek – den volna – ale jen tady ve městě, což znamená, že když někdo pracuje třeba jen kousek za městem, tak už do práce musí…). Já jsem se společně s dalšími lidmi z couchsurfingu rozhodla zúčastnit komentované prohlídky pokladů moderní architektury ve městě – budovy COPAN, díla mnou již tolikrát zmiňovaného Oscara Niemeyera, budovy Martinelli a budovy nákupního centra Galerias do rock (už jsem o něm taky psala, ono zaslíbené nákupní místo pro milovníky metalu a skate kultury). Návštěva střechy COPANu byla hodně zajímavá, zajimavý výklad a úžasný rozhled. Navíc jsem se dozvěděla ještě o jedné budově v blízkém okolí, za jejíž stavbou stojí Oscar Niemeyer. Bohužel pak se začala projevovat brazilská (ne)organizace a spolu s deštěm to znamenalo dost zmatek a pomalý rozklad celé výletní skupiny. Na střechu budovy Martinelli jsme se už nedostali, kvůli silnému dešti prohlídku předčasně ukončili, místo toho jsme zhlédli aspoň část tanečního vystoupení fanoušků Michaela Jacksona, kteří se tak rozhodli uctít jeho památku. No, a v Galerias do rock se navíc nějak porouchal pojízdný reproduktor, který měli s sebou (vůbec se mu nedivím, brazilcům totiž do té doby ani moc nevadilo, že jim do něj trochu prší). Takže když už ani výkladu nebylo moc rozumět, vydali jsem se radši na kafe a poté domů. Tam jsem moc dlouho nepobyla, napsal mi jeden český kluk, co tu pracuje, že v parku celkem daleko od mého bydliště má zdarma v rámci oslav koncert Milton Nascimento, jedna z legend brazilské populární hudby. Takže jsem neodolala a vydala se na cestu. S Vaškem, oním Čechem, se mi tam sice setkat nepodařilo, zato hned v autobuse mě adoptovala skupinka studentů z místní státní univerzity USP (Universidade de São Paulo). Později se k nám přidali i další, mezi nimi i studenti portugalštiny na fildě zde, takže už mám kontakt i na místní kolegy :) Koncert byl velkým zážitkem, Brazilci při každém akordu křičeli a málem úplně zpívali za samotné hudebníky. Dneska po ránu jsem se vydala na nákupy, konečně jsem sehnala plavky a koupila si své první místní Havaianas (pro nezasvěcené, brazilská nejslavnější značka žabek, u nás se prodávají za docela velké peníze). No a po obědě jsem vyrazila na průzkum kampusu USP. Bohužel jsem původně měla v plánu návštěvu kampusu dopoledne, na kdy jsem byla dohodnuta na kávě s mými novými známými, což se nepovedlo. No, a jelikož jsme si nějak špatně vyměnili kontakty, já zůstala jen s kolejní pevnou linkou, kde to nikdo nezvedal, tak se setkání nezdařilo, což je asi jediná kaňka (snad jindy). Takže opět povedené dva dny. A pokud půjde vše podle plánu, tak zítra po ránu vyrážím poznávat saopaulské pobřeží!!!

Milton Nascimento: http://www.youtube.com/watch?v=oX2tbUm5Iig

Prší a prší a prší

Tak po dvou dnech v São Paulu mám vody a deště plné zuby :-D Teda, náladu si tím samozřejmě zkazit nenechám, na průzkumné výpravy vyrážím i tak, ale chce to trpělivost. Já si ještě před pár dny myslela, že tropický liják znamená silný, ale KRÁTKÝ déšť, ale tady prší silně třeba hodinu v kuse a silnice se pak mění na proudy vody, záplavy strhávají domy ve favelách a autobusy prostě nejezdí..Chce to zvyk, když člověk zůstane na dvě hoďky uvězněn lijákem v kavárně, tak prostě dorazí o dvě hoďky později, no…Včera jsem se rozhodla schovat před deštěm do Muzea portugalského jazyka, které se nachází v budově železniční stanice Luz a které je v sobotu zadarmo. V lehké odpolední hodině (ještě se mi tu moc nedaří vyštrachat se z domu před polednem…) jsem tedy vyrazila. Bohužel obdobný nápad mělo i plno místních, takže bylo v muzeu dost narváno. Hezky jsem si osvěžila informace z hodin od Graziely (vliv přistěhovalců na jazyk) i kolegy Hricsiny (vývoj portugalštiny), nejzajímavější pro mě asi byla interaktivní mapa Brazílie (celé muzeum je velmi interaktivní, možná by si z toho trochu mohla vzít ponaučení některá muzea u nás), kde po kliknutí na konkrétní stát se spustila nahrávka s přízvukem lidí z daného regionu….sice ne uplně všechny rozdíly ještě stíhám, ale přeci jen už poznám, že člověk ze severovýchodu a úplného jihu mluví trochu jinak…A pak bylo velmi zajímavé sledovat reakce Brazilců na věci, které mě jako studentovi jazyka přijdou dost samozřejmé (jééé, babi, podívej, oni v Portugalsku místo našeho estou falando říkají estou a falar). Po několika hodinách v muzeu (ano, byla jsem tam cca 3 hodiny, ale opravdu jsem se nenudila) jsem se ještě prošla v přilehlém Parku Luz, objevila záhádné veliké plody, které jsem už někde na fotkách viděla (mám dojem, že u sestry na fotkách z Vietnamu…pozn. později jsem se dověděla, že se jmenují jaca a že se jim tu přezdívá nejnebezpečnější ovoce - když někomu spadne na hlavu, musí to stát za to...) a nakonec se vydala domů ještě přes městskou tržnici, kde sice měli už před zavírací dobou, ale okoknout nějaké tropické ovoce jsem jěště stihla (už vím, jak vypadá kešu, ne ten oříšek, co známe my, ale to ovoce, jehož je oříšek jen malo součástí, teď už jen zbývá ho ochutnat). Večer jsem pak byla pozvána na jednu podomní párty, tak jsem se seznámila zase s dalšími lidmi, kluky Felipem a Rodrigem, co vystudovali design a co mají obývák vyzdobený plakáty od Alfonse Muchy a dokonce vědí, kdo to byl a že byl z Čech J No a dnes jsem se opět v brzkém odpoledni vydala na procházku do největšího městského parku tady v SP, parku Ibirapuera. Po cestě jsem v blízkosti Avenidy Paulisty narazila na nějaký trh produktů z oblasti Bahie, a tak jsem poprvé ochutnala Acarajé (smažená koule z fazolové mouky, kterou po rozkrojení naplní krevetkami, zeleninou a doplní řadou omáček roztodivných barev, celé je to velmi barevné, lehce pálivé, syté a velmi dobré). Po cestě do parku jsem si ještě pořídila své první věci tady (úžasnou žlutou kabelu a první knížku – těch bude určitě ještě řada následovat), jinak bylo skoro vše zavřené, v neděli se tu prostě nepracuje (teda, jestli se dá říct, že se tu někdy opravdu pracuje – brazilské pracovní nasazení není nic moc). Po deštěm vynucené asi hodinu a půl dlouhé pauze jsem skrz čtvrť Jardins (jedna z bohatých čtvrtí tvořená vilkami obehnanými vyskokými zdmi) dorazila do parku. Park je v neděli i za mírného deště plný lidí, kteří tu běhají, cvičí, hrajou fotbal, zpívají, hrají na kytaru, jezdí na skatu nebo na kolečkových bruslích, no a mládež se tu jen tak poflakuje, pokuřuje a dělá hluk. Zvláště teenagerů tam jsou mraky. Podívala jsem se na jednu z dalších budov vytvořených mým oblíbencem Oscarem Niemeyerem – Auditorium Ibirapuera, prošla se a vydala se pomalu autobusem zpět. Celkem vydařené dva dny :)

Výlet do Campinas

Výlet za kamarádem Andrém do Campinas začal hned na začátku tvrdým nárazem na brazilskou realitu. V noci na čtvrtek tu hodně pršelo. Po ranním brzkém vstávání jsem jěště rozespalá dorazila na hlavní autobusový terminál Tietê a tam se dozvěděla, že prostě teď žádný autobus nikam nejede, protože nějaká silnice je někde zatopena/poničena vodou a nikdo neví, kdy nějaký pojede. Ale nakonec se mi do Campinas s určitým zpožděním povedlo dostat a setkání s Andrém po roce bylo super. Campinas je sice jen další velkoměsto saopaulského vnitrozemí, žadná velká zajímavost tam není, ale pro mě tahle návštěva měla svoje kouzlo. Odbyla jsem si řadu dalších brazilských „poprvé“. Poprvé jsem tu pila kokosové mléko (tady ho nazývají vodou) z čerstvě otevřeného kokosu v zelené slupce, poprvé jsem ochutnala brazilský pastel (v Portugalsku to byl sladký pudinkový koláček, tady je to smažená kapsa plněná náplní podle chuti – sýrem, uzeninou atd.)a ovoce zvané goiaba, poprvé jsem na vlastní oči viděla capibary při návštěvě krásného městského jezera a parku Taquaral. A během nedělního dopoledne mě čekal jěště jeden střet s místní realitou – při snaze koupit si nové plavky. Sice tu nemají jen tkaničková tanga (tady se jim přezdívá zubní nit - fio dental), ale taky tu nemají žádný sportovní model, veškeré bikiny tu drží na šnůrkách tak, aby člověk měl strach kdy mu co vykoukne či spadne…no, snad budu mít v Sao Paulu větší štěstí. Asi tu teď v okolí budu až do středy, nepovedlo se mi se na poslední chvíli přidat k žadné z dlouho dopředu plánovaných cest, a tak zůstávám pravděpodobně přes prodloužený víkend ve městě (v pondělí slaví město Sao Paulo 456.narozeniny, tak je volno :). Pokud by se zjevilo z čistého nebe něco zajímavého, samozřejmě dám vědět!!!

První den a půl v Sao Paulu

Tak už jsem v Sao Paulu den a půl a začínám se tu lehce orientovat, zvládám už i cestu metrem (teda, dneska jsem absolvovala cestu ve večerní špičce na vytížené červené lince, a trvalo mi asi 25 minut, než jsem se do nějakého metra dostala a to musela přijet úplně prázdná souprava navíc, a byla jsem dovnitř doslova vnesena…). Včera po příjezdu jsem zaběhla do školy, kde mi řekli, že mám zapsány předměty z programu, ze kterého nemůžu, jelikož už jsem v magisterském studiu, takže jsem rozvrh trochu předělala, ale stále platí, že se školou skončím někdy v půlce dubna a co pak dál se uvidí :) Pak mě jistý Hugo ze zahraničního oddělení provedl po škole, na první pohled škola peněžní nouzí netrpí, navíc ji každou místnost sponzoruje nějaká firma, která se tak stará o její design a údržbu (celkem zajimavý napád). A večer jsem se dostala na místní setkání couchsurferů, hromada lidí, získala jsem plno kontaktů, skupina je tu hodně aktivní, myslím, že se nudit nebudu….Dnes po ránu jsem dořešila předměty a poslala znovu všechny registrační formuláře a teď jsem našla v poště mail od slečny Leticie, že je vše ok :) Odpoledne jsem si dala sraz v historickém centru s couchsurferem Brunem, který mě provedl po značné části města, zvládla jsem katedrálu, jezuitskou kolej i klášter, vyjet výtahem nahoru na budovu banky BANESPA, ze které je úžasný výhled na celé město, které se táhne až kam jen oko dohlédne, zatáhl mě i do obchoďáku, kde si přijdou na své hlavně lidi vyznávající metal, gothic styl a tak, protože je plný obchodů, do kterých by měl člověk skoro strach vstoupit. Všude po cestě někdo něco přímo na ulici prodává, ale opravdu cokoli, co zrovna doma nepotřebuje. Navíc tu mají i velmi užitečné profese, jako je člověk, co má přes sebe navlečenou reklamní ceduli (vím, že jsou i v Praze sem tam, ale tolik jich rozhodně nemáme). Po lehkém obědě a ochutnávce místních čerstvých šťáv z takových druhů ovoce, jejichž jméno česky snad ani neznám, následovala cesta okolo budovy COPAN (znalí vědí, pro neznalé se jedná o jednu ze staveb, které tady v Sao Paulu vytvořil poměrně světově známy brazilský architekt Oscar Niemeyer) směrem do japonské čvtrti Liberdade (celkem město ve měste, samo pro sebe). Po potřebném odpočinku a troše zevlování na kousku zeleně u místního kulturního centra jsem se ještě odebrala na sraz s Alexem, který mi od kamaráda daroval simku do mobilu, takže ode dneška jsem mobilní na místním čísle…Všechno ve městě je tu hlučné, obrovské a přelidněné. Ale mě se tu zatím velmi líbí :) Kde jinde vedle sebe najdete mrakodrap a barokní dům v koloniálním stylu! Nebo zářící nový mercedes stojící před domem, který je na spadnutí...Jinak zítra vyrážím za kamarádem, kterého znám z Portugalska, do Campinas, města cca 100 km od Sao Paula směrem do vnitrozemí, vrátím se v pátek, tak podám další zprávy ze zámoří :)

Cestou necestou

Tak jsem tady! Už jsem tomu skoro nevěřila, cesta totiž nebyla vůbec jednoduchá, hned na začátku ve Vídni mělo totiž letadlo Iberie zpoždění, takže bych nestihla spoj z Madridu. Po vystání asi hodinové fronty u okénka, kde i přes nával seděla jedna ženská a tu hodinu řešila jen jednu skupinku lidí, co letěli do Chile do Santiaga, jsem se dozvěděla, že můžu letět s Air France přes Paříž a že budu v São Paulu skoro ve stejnou dobu jako bylo plánováno. Sice mi hlavou problesklo, že to je asi ten spoj, co na něm při opačném směru nedávno jeden letoun spadnul, ale na tohle já něvěřím, spíš si myslím, že o to větší bezpečností kontroly teď mají….a tak jsem se vydala do Paříže…jenže i tady nastal problém s odletem, museli jsme čekat na ploše víc jak hodinu, než letadlo odsněhují či co (ve Vídni hustě sněžilo), takže jsem spoj v Paříži taky nestihla. Naštěstí Frantíci byli pohotoví, nás, co jsme měli přesedat na nějaký další spoj, si odchytili hned při výstupu z letadla, poměrně rychle našli náhradní let a poslali nás do hotelu přímo na letišti. Takže jsem v cestě pokračovala až ráno a do São Paula po úmorné dvanáctihodinové cestě ve stísněmém prostoru sedadla dorazila až kolem osmé večer. Na místě mě naštěstí čekal můj dobrodinec Alex, couchsurfer, který bydlí kousek od letiště. Nakonec jsme se dohodli, že přespím u něj, a že do centra São Paula se vydám až ráno, abych nemusela absolvovat cestu za tmy…Při cestě do São Miguel Paulista, kde Alex bydlí v domku u tety, jsme se s autem trochu zamotali, a tak jsem absolvovala i sightseeing po favelách východního předměsti São Paula, kam se asi už víckrát nepodívám, protože pěšky se tam rozhodně sama vydat nemůžu…no, zajímavé. Jinak Alex je typický Brazilec, tátu má Itala a mamku Japonku :D U něho doma jsem dostala věčeři, pokecali jsme a šla jsem spát. Dopoledne jsme se pak vydali autem do centra São Paula, zastavili u stanice metra a dále pokračovali hromadnou dopravou, Alex mi pomohl s věcma až do bytu na Avenida 9 de Julho. Přestože kufr kdysi přežil hrbolaté cesty portugalské Coimbry, tak brazilské díry v chodníku nerozdýchal, úplně se mu rozbilo kolečko, naštěstí jen pár metrů před cílovým domem….ale cesta zpět do Evropy s ním bude zajímavá….

O prvních dnech v São Paulu asi napíšu jindy, teď už musím jít, povedlo se mi rychle se začlenit do místní couchsurferské komunity, takže za chvílí mám být v historickém centru, kde mě provede jiný dobrodinec jménem Bruno :)

cestovní horečka

Tak je to tady!!!Zítra odlítám....brzo po ránu jedu s tátou do Vídně, kde se ještě potkám s kamarádkou, která pro změnu za pár týdnů pojede na pracovní stáž do Ekvádoru. A pak v 19:25 se vypravím nejprve směr Madrid a poté Sao Paulo!
Sbaleno už snad mám, stále sice přemýšlím, co v kufru jěště nemám a nic mě nenapadá, ale ono toho nakonec určitě bude spousta, co nechám doma. Naštěstí se mi snad podařilo najít někoho, kdo mě vyzvedne na letišti (miluju Couchsurfing!!!!), tak jsem o kus klidnější. A v bytě mě při troše štěstí taky někdo čekat bude :)
Jinak už pár dní listuju průvodcem a vymýšlím a vymýšlím a plánuju, nápadů je plno, peněz zatím dost, tak uvidíme, co vyjde a co ne. Mám i rozjednáno pár zajímavých akcí, tak budu průběžně informovat, nechci to teď zakřiknout...
Každopádně jsem vám všem chtěla popřát, ať se tu máte co nejlíp a pište mi, já slibuju, že si taky čas na nějaký ten příspěvek najdu!
Tak se tu mějte vy volové......nebo jak to říkáte ;-)