Prší a prší a prší

Tak po dvou dnech v São Paulu mám vody a deště plné zuby :-D Teda, náladu si tím samozřejmě zkazit nenechám, na průzkumné výpravy vyrážím i tak, ale chce to trpělivost. Já si ještě před pár dny myslela, že tropický liják znamená silný, ale KRÁTKÝ déšť, ale tady prší silně třeba hodinu v kuse a silnice se pak mění na proudy vody, záplavy strhávají domy ve favelách a autobusy prostě nejezdí..Chce to zvyk, když člověk zůstane na dvě hoďky uvězněn lijákem v kavárně, tak prostě dorazí o dvě hoďky později, no…Včera jsem se rozhodla schovat před deštěm do Muzea portugalského jazyka, které se nachází v budově železniční stanice Luz a které je v sobotu zadarmo. V lehké odpolední hodině (ještě se mi tu moc nedaří vyštrachat se z domu před polednem…) jsem tedy vyrazila. Bohužel obdobný nápad mělo i plno místních, takže bylo v muzeu dost narváno. Hezky jsem si osvěžila informace z hodin od Graziely (vliv přistěhovalců na jazyk) i kolegy Hricsiny (vývoj portugalštiny), nejzajímavější pro mě asi byla interaktivní mapa Brazílie (celé muzeum je velmi interaktivní, možná by si z toho trochu mohla vzít ponaučení některá muzea u nás), kde po kliknutí na konkrétní stát se spustila nahrávka s přízvukem lidí z daného regionu….sice ne uplně všechny rozdíly ještě stíhám, ale přeci jen už poznám, že člověk ze severovýchodu a úplného jihu mluví trochu jinak…A pak bylo velmi zajímavé sledovat reakce Brazilců na věci, které mě jako studentovi jazyka přijdou dost samozřejmé (jééé, babi, podívej, oni v Portugalsku místo našeho estou falando říkají estou a falar). Po několika hodinách v muzeu (ano, byla jsem tam cca 3 hodiny, ale opravdu jsem se nenudila) jsem se ještě prošla v přilehlém Parku Luz, objevila záhádné veliké plody, které jsem už někde na fotkách viděla (mám dojem, že u sestry na fotkách z Vietnamu…pozn. později jsem se dověděla, že se jmenují jaca a že se jim tu přezdívá nejnebezpečnější ovoce - když někomu spadne na hlavu, musí to stát za to...) a nakonec se vydala domů ještě přes městskou tržnici, kde sice měli už před zavírací dobou, ale okoknout nějaké tropické ovoce jsem jěště stihla (už vím, jak vypadá kešu, ne ten oříšek, co známe my, ale to ovoce, jehož je oříšek jen malo součástí, teď už jen zbývá ho ochutnat). Večer jsem pak byla pozvána na jednu podomní párty, tak jsem se seznámila zase s dalšími lidmi, kluky Felipem a Rodrigem, co vystudovali design a co mají obývák vyzdobený plakáty od Alfonse Muchy a dokonce vědí, kdo to byl a že byl z Čech J No a dnes jsem se opět v brzkém odpoledni vydala na procházku do největšího městského parku tady v SP, parku Ibirapuera. Po cestě jsem v blízkosti Avenidy Paulisty narazila na nějaký trh produktů z oblasti Bahie, a tak jsem poprvé ochutnala Acarajé (smažená koule z fazolové mouky, kterou po rozkrojení naplní krevetkami, zeleninou a doplní řadou omáček roztodivných barev, celé je to velmi barevné, lehce pálivé, syté a velmi dobré). Po cestě do parku jsem si ještě pořídila své první věci tady (úžasnou žlutou kabelu a první knížku – těch bude určitě ještě řada následovat), jinak bylo skoro vše zavřené, v neděli se tu prostě nepracuje (teda, jestli se dá říct, že se tu někdy opravdu pracuje – brazilské pracovní nasazení není nic moc). Po deštěm vynucené asi hodinu a půl dlouhé pauze jsem skrz čtvrť Jardins (jedna z bohatých čtvrtí tvořená vilkami obehnanými vyskokými zdmi) dorazila do parku. Park je v neděli i za mírného deště plný lidí, kteří tu běhají, cvičí, hrajou fotbal, zpívají, hrají na kytaru, jezdí na skatu nebo na kolečkových bruslích, no a mládež se tu jen tak poflakuje, pokuřuje a dělá hluk. Zvláště teenagerů tam jsou mraky. Podívala jsem se na jednu z dalších budov vytvořených mým oblíbencem Oscarem Niemeyerem – Auditorium Ibirapuera, prošla se a vydala se pomalu autobusem zpět. Celkem vydařené dva dny :)