Karnevalové šílenství

Brazílie, to jsou krásné pláže, šedivá velkoměsta, plno lidí, fotbal, caipirinha a….KARNEVAL. Karnevalová horečka tu začíná již daleko dřív než samotný karnevalový týden, začínají otevřené nácviky škol samby i párty v ulicích. Jsou dokonce místa, kde spolu s před-karnevalem a po-karnevalem se veselí dva měsíce a dle místních vtipů například život v takovém Salvadoru je jeden velký karneval. Z karnevalových ochutnávek (kterými jsem si zpříjemnila ten první týden školy, který karnevalu předcházel) jsem stihla karneval v dolní části ulice Augusta, kam jsme s kamarády vyrazili jedno lenivé víkendové odpoledne, a kde hromada lidí husím pochodem s drinky v ruce následovala auto vyhrávající hudbu a kde jsem získala tričko karnevalu, které mi jeden dobrodinec daroval a kde jsem vyměnila své nové a zaručeně pravé Ray Bany za jiné, také zaručeně pravé, Ray Bany, ale za to krásně jedovatě oranžové. No a den jsme pak zakončili ve známém klubu StudioSP J Další z ochutnávek byla návštěva zkoušky školy samby Vai Vai, od jejíhož sídla kousek bydlím. Sice přesně v momentu, kdy začali hrát, se spustil pořádný slejvák, ale to nás, již zvyklé, paulistas nemohlo rozházet a tak jsem si užívali tančení a zpívání v dešti. Tahle škola letos slaví výročí 80 let od založení, a tak při této příležitosti složili speciální písničku, ke které přidali i speciální taneční choreografii, během jejího hraní sestoupili hudebníci z pódia mezi obecenstvo a rozjeli velikou párty – no zážitek!

Nejtradičnější karneval je údajně v městěch Olinda nebo Salvador, ten nejznámější potom v Rio de Janeiru. A ten jsem si vybrala já, s tím, že jsem se rozhodla ale z půlky karneval strávit i v Sao Paulu a tak mám rovnou dvě zkušenosti, a to velmi rozdílné. V Sao Paulu probíhá karneval relativně klidně, v sobotu jsem tu byla na průvodu v ulicích ve čtvrti Pinheiros s místními couchsurfery, a lidé co s námi chodili ulicemi, tančili a zpívali (tzv. bloco da rua) občas sklízeli od kolemjdoucích trochu opovržlivé pohledy, lidé v okolí se moc k veselí nepořidávali. Kdežto pozdější zážitek z Ria je úplně jiný, tam jsem obsolvovali bloco v historcké čtvrti Santa Teresa a to se veselilo opravdu celé město!! Ale zpět do Sao Paula, po sobotním odpoledni v Pinheiros mě karneval dohnal i doma, sestry přítelkyně spolubydly Juana se totiž účastnily průvodu na sambodromo – to je ta část karnevalu, kterou znáte z televize, alegorické vozy, tanečnice, vše je velmi pompézní a lístky na vstup velmi drahé, proto jsem tuhle část karnevalu vynechala a radši si užila pro mě ten autentičtější karneval v ulicích (Nina na sambodromu byla v Riu – průvod totiž probíhá v každém větším městě, ale ani po shlédnutí jejích úžasných obrázků svého rozhodnutí tohle vynechat nelituju). Každopádně obě holky co se u nás v obýváku připravovaly a oblékaly do masek byly součástí průvodu hovořícího o historii Brazílie, obě šly za budovy hlavního města Brasílie a tak měli na zádech mosntrózní konstrukci imitující věže brazilského parlamentu atd. – tomu se říká karneval až do domu J V neděli mě tu navštívil André, a společně jsem unikli karnevalovému šílenství v parku Ibirapuera a já se tak mohla v klidu připravit na to, co teprve přijde – v neděli přes noc jsem odjela za Ninou do Rio de Janeira! Nina na mě čekala na autobusové zastávce a po ne zrovna prospané noci v autobuse jsem se rozhodli nejprve se vypravit zewlovat na pláž Ipanema. Po hoďce na sluníčku jsem napsala jednomu kamarádovi, co se rozhodl nám na poslední chvíli vytrhnout trn z paty a ubytovat nás na těch pár nocí u kamaráda v bytě, hned kousek u Ipanemy. Dário nám tedy nadiktoval přesnou adresu a za chvíli jsem již stáli uprostřed malinkého bytu, kde nás mělo spát hned 6!!!Ale tak při karnevalu jsme stejně v bytě příliš dlouho nepobyly, takže to bylo ok. Nelenili jsme a spolu s Dáriem jsme se vzápětí již vypravili do zmiňované čtvrti Santa Teresa, kde probíhalo jedno z mnoha blocos. Křivolaké uličky byly narvané lidmi, kteří tančili, zpívali, popíjeli, házeli po sobě konfety a stříkali jakousi pěnu – no prostě párty jak má být, a to vše za příjemných skoro 40 stupňů a plného sluníčka J Po pár hodinách jsem sešli po trase historické tramvaje bondinho dolů do čtvrti Lapa a odtud busem do našeho útočiště se aspoň osprchovat a večer jsme se vypravili do Lapy zpět, jelikož právě tam se nachází plno barů a město tam žije! Popili jsme pár caipirinhas, řádně si zatančili na náměstí, kde vyhrávali z reproduktorů jak jinak než sambu a v brzkých ranních hodinách se vypravili zpět se aspoň trochu vyspat. Druhý den, když jsme se vypravili, jsme se šli projít s majitelem bytu Eduardem a jeho bratrem podél Copacabany a tam se velmi spontánně rozhodli, že karnevalu stačilo a utekli záplavě lidí na druhou stranu zátoky Guanabara, do města Niteroi, kde naším cílem bylo především Muzeum současného umění, budova postavená na výběžku skály nad mořem kým jiným než Oscarem Niemeyerem. Muzeum bohužel bylo zrovna to odpoledne zavřené, tak nás ochranka pustila aspoň za mříže udělat pár fotek a my se rozhodli projít se na nedalekou pláž. Ta ale byla tak zaneřáděná odpadky, že nás chuť koupat se nebo jen tak si lehnout zcela přešla (bylo nám vysvětleno, že tyhle městské pláže v Niteroi navštěvuje hlavně chudina, a ta se prostě nestará o to, že by se měla zajímat o ochranu životního prostředí a ne dělat svinčík). Co nás ale zaujalo, tedy především mě, byla nedaleké skála, řekla bych tak 15 až 20 m vysoká, na kterou místní kluci lezli a pak skákali dolů do moře. Asi jste pochopili, že první, co mě napadlo bylo se přidat – bohužel ale zbytek skupiny mé nadšení nesdílel a nápad mi rozmluvil…Pak Eduarda napadlo, že má v Niteroi známé, kteří stejně jako on pochází ze severu Brazílie, z města Belém u ústí Amazonky. Výsledkem rychlého telefonátu bylo pozvání na večeři, kdy pro nás byla připravena amazonská specialita – Tucupi – omáčka z manioku, ve které plavali kousky kuřete a jakási prapodivná zeleň, která když se jí ve větším množství, tak pak z ní dřevění a mravenčí jazyk. To celé se podávalo s rýží a bylo to sice trochu slané, ale za to velmi dobré! Pořinávratu do Rio de Janeira jsem ještě byli zastiženi karnevalem v Niteroi (není tu prostě úniku), kdy jsem se připletli k tanečnímu průvodu ulicí. Další den ráno jsme Rio opustily a vydaly se oddechnout si do tropického ráje na Ilha Grande, ale o tom zase až někdy jindy.

On the road III - Floripa a spol

Po návratu z hor jsem v pondělí ráno opět brzo vstávala, a to proto, abych se spolu s Honzou vydala na letiště v Guarulhos, kam ten den přilétala poslední z naší VŠE – FGV party, Nina. Po troše čekání na zpožděný let jsme se šťastně sešli a vydali se zpět do města dovést Ninu k sobě domů. Už po cestě jsem Ninu připravovala na to, že ji ještě den den večer hodlám vytáhnout někam na cesty. A ona se naštěstí vůbec nebránila J A tak jsme začali plánovat. Na obědě jsme se dozvěděli, že Honza s námi na cesty nepojede, protože měl nějaké povinnosti ve škole a tak – takže čistě dámský výlet. Po původním plánu jet nejprve v noci 6 hodin na jih do Curitiby a po pár dnech dále na jih jsme se rozhodli plán modifikovat a to jet nejprve až tak na jih, jak jen to na pár dní dá. Naším cílem se tedy stalo město Florianopolis, zvané Floripa, cca 11 hodin busem. Tím pádem sutobus odjížděl i o trochu dřív a tak večeře u mě v bytě i balení bylo trochu zběsilé. Nakonec jsme vše zvládly a dorazily na autobusový terminál Tiete včas. Komplikace přišla z jiné strany – poslední autobus do Floripy byl vyprodaný. Naštěstí pán až nečekaně pohotově našel náhradní řešení – spoj do města kousek na sever od Floripy a pak ranní přípoj na místo. Sice nás stála jízdenka o kousek více, ale nebylo to tak hrozné a to hlavní, po desáté ráno druhého dne a velmi pohodlné jízdě autobusem (ty jsou tu opravdu luxusní – místo na nohy tam mám i já!!!) jsem už vystupovali ve slunné Floripě. Počasí bylo opravdu extrémní, každý den ke 40 stupňům a hlavně na rozdíl od Sao Paula, tady na jihu neprší!!!První den jsem si prošly město, podívaly se na pár hezkých kostelů, více jak stoletý fíkus v centru města, prošly se po údajně hezké pobřežní promenádě (jakože na Lonely Planet nedám dopustit, na promenádě kolem hlavní 8proudové silnice nevidím nic moc hezkého), Večer nás pozval Leandro z místní CS komunity na jejich pravidelné setkání v jednom z místních barů a Nina byla pokřtěna brazilskou caipirinhou a místní typickou populární hudbou ve stylu samba-rock. Zbytek noci jsme pak strávily v malém hotýlku v centru města (Nina konečně po dvou nocích spala v posteli J). Druhý den jsme se vydaly na průzkum toho hlavního, co ostrov na kterém se Floriánopolis nachází (Ilha de Santa Catarina – je jen kousek od pevniny, takže je s ní spojen dvěma mosty, jeden z nich, v současné době nefunkční, tvoří dominantu města a la San Francisco) – a to pláží. První den jsme zvládli pomocí autobusů dvě – Praia do Campeche a Praia dos Açores. Z té první jezdí malá loďka na ostrov Ilha do Campeche, malý ostrov vyhlášený jako potápěčský ráj, ale my jsme vzhledem k cenám (je tu teď vrcholná sezóna, období dovolených) raději tuto variantu vzdaly. Po koupání (pro Ninu první v Brazílii) a povalování se a průzkumu pláže jsem se pak vydaly znovu na autobus, abychom se po ostrově posunuly dále na jih, na již zmiňovanou Praia dos Açores, která byla ještě lepší než ta první. Vzhledem k tomu, že byl všední dena že se na ostově nachází 42 pláží a že hlavní turistické pláže se nachází na severu ostrova, který jsem prozřetelně z cestovatelského plánu zcela vynechaly, bylo na plážích opravdu jen pár lidí. Večer jsme se pak vydaly zpět do centra, kde jsme si pomocí mobilu behěm dne domluvily ubytování a společnost u místního Couchsurfera Joaa. Joao byl zlatý, nakonec nás u sebe nechal celou dobu našeho pobytu na Ostrově Santa Catarina a jeden večer nás vzal s kamarády na předkarnevalovou zkoušku místní školy samby Consulado, která hodinu a půl hrála dokola jednu a tu samou písničku a to prosím u toho živě zpívala skupinka rádobyzpěváků. Navíc jim nechyběly ani „předtancovačky“, skupina polonahých holek, které v tom příšerném vedru co v hale panovalo, se vydržely každá aspoň půl hodiny vrtět v neuvěřitelně rychlém rytmu samby. Výsledná atmosféra byla spojením horka, piva a porce erotiky a byl to neuvěřitelný zážitek. Ani ostatní dny jsem se po večerech ale nenudily, ať už nás Joao vzal na oslavu narozenin kolegy z práce nebo jsem se rozhodli pro koupel na místní příměstské pláži kolem druhé ráno. Ve zbylých dnech jsem prozkoumaly pomocí místní značně koplikované síti autobusů i další pláže – Praia Joaquina, která je vyhlášeným surfařským rájem, ale vlny se zrovna nějak nedostavily, a která je schovaná za hradbou písečných dun, na kterých místní provozují sport zvaný sandboarding, ke kterému jsme se bohužel nakonec nedostaly. Nejlepší byl ale výlet směrem na úplný jih ostrova, při kterém jsme si nejprve udělaly zastávku v ospalé vesničce Ribeirao de Ilha, kde v dopoledních hodinách opavdu „chcípnul pes“ (i když pochybuju, že odpoledne by bylo o mnoho živější). Ribeirao je typickým příkladem vesničky s azorskou architekturou, která je pro oblast typická a která sem byla přinešena spolu s přistěhovalci z tohoto portugalského souostroví. Prošly jsme se podél moře, kde jsem objevily na jednom z kamenů prapodivnou dřevěnou misku plnou ovoce, o které doteď tvrdím, že to musela být obeť bohům moře. Zahrály jsme si šachy u jednoho z kamenných šachovnicových stolečků ve stínu stromů s výhledem na moře, prošly si místní hřbitov a marně se snažily najít nějakou otevřenou kavárnu – ne, že by v městečku restaurace nebyly, Ribeirao je vyhlášené pěstováním ústřic, z nichž speciality tu nabízí na každém rohu, ale jaksi nejsou zvyklé na zákazníky po desáté ráno. Takže po marném hledání jsem se vydaly dále na jih, až na úplnou konečnou silnice, odkud nás čekala cca tříkilometrová trasa tropickou vegetací na pláž zvanou Praia dos Naufragados. Jak už je tu pravidlem, kam Brazilec nemůže dojet autem, tam byste ho většinou hledali marně, takže na úžasné sluné pláži nebyl kromě pár Agrentinců vůbec nikdo (turistů z Argentiny je obecně na jihu Brazílie plno, mají to kousek a jejich vody už jsou o kus studenější). Po koupeli a chlazené kokosové vodě jsme se rozhodly pro výstup k nedalekému majáku, který sice v žabkách nebyl úplně jednoduchý, ale stál za to. Maják byl krásný a byl od něj hezký výhled. Po cestě zpátky jsme navíc vyplašily i jednu velkou ještěrku, já z ní viděla sice jen ocas, ale vzhledem k tomu, že jen ten měl tak 40 cm, musel to být jistě drobek. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se pak na konečnou autobusu vrátily lodí.

Jelikož se nám u Joaa a ve Floripě opravdu líbilo, vzdaly jsem se původního plánu vydat se poslední den výletu do vnitrozemí státu Santa Catarina na průzkum německých městeček. Obecně jih Brazílie byl cílem silného přistěhovalectví z Německa, plno lidí tu vypadá značne středoevropsky (i náš hostitel Joao se přijmením jmenuje Moldenhauer, i když ten tedy středoevropsky opravdu nevypadá). Dodnes ve vnitrozemí zůstala města, která vypadají, jakobyste je sem tranportovali přímo z Německa, s typickou architekturou a lidmi, kteří stále ještě mluví svým původním jazykem. Navíc městečko Blumenau, kam jsem plánovaly vyrazit, je vyhlášené svou obdobou Oktoberfestu. No, každopádně jsem se rozhodly zůstat na pobřeží a jelikož byla sobota, tak nás Joao spolu se svým kamarádem vzaly autem mimo ostrov Santa Catarina, po pevnině ještě trochu více na jih, na pláž Guarda do Embau. Pláž je od pevniny odříznutá zátokou, která v době odlivu je jakž takž přejitelná po svých (zpět jsem si to vyzkoušeli, s věcmi nad hlavou), ale pokud se do odlivu netrefíte, můžete jako my využít služeb převozníků na malých barvných dřevěných loďkách. Pláž to byla moc pěkná, na můj vkus a po zkušenostech předchozích dnů sice trochu přelidněná (technická poznámka – to, že jsem ji považovala za přelidněnou neznamená, že vypadala jako Bibione v sezóně, jen jsem prostě už asi zhýčkaná liduprázdnými nádhernými plážemi), ale přesto jsme si den pěkně užili. Po návratu do Floripy nás kluci ještě vzali na večeři, protože prý nemůžeme odjet aniž bychom vyzkoušeli místní specialitu, Camarao a milanesa, tedy hromadu smažených krevet podávaných s různými omáčkami, rýží, hranolkami a kopcem zeleniny. Večer jsme se pak plné zážitků vrátily nočním autobusem zpět do Sao Paula (tentokrát už přímo, poučily jsem se a lístek si koupily den předem), jelikož v pondělí nám začínala škola.

On the road II – kempování v okolí Campos do Jordão

Jak jsem zmínila již minule, z pláží Ubatuby následoval vcelku zajímavý přesun do hor…jelikož na cestu zpět do SP nebyl čas, dohoda zněla následovně: buď se mi podaří po šesté ráno v Ubatubě nastoupit do autobusu směr město São José dos Campos, které je po cestě ze SP do našeho cíle v horách, nebo nastoupím do autobusu, který jezdí přímo do SP a domluvím se s řidičem, ať mě vysadí někde na dálnici spojující Rio de Janeiro se SP a tam mě pak kamarádi vyrážející ze SP autem naberou….trochu šílené řešení, ale jak se říká, bláznům štěstí přeje :) jelikož v Ubatubě to bylo z našeho bytu na stanici autobusů několik kiláků, autobusy se tam dali normálně stopnout kdekoli na své trase. Ale na autobus do São José dos Campos jsem čekala na okraji chodníku marně, žádný totiž nejel (a proč se tomu v Brazílii divit, že?). Nastal tedy čas na řešení B – autobus do SP už jel, dohoda s řidičem byla sice celkem složitá, nějak nechápal, proč chci vlastně zůstávat na dálnici, pak mi tvrdil, že mě hodí přímo do São José dos Campos, nakonec mě přeci jen vyhodil na dálnici…stručně řečeno, za pomoci moderní techniky (mobilů) jsme se spolu s Vaškem, jeho přítelkyní Lisou a Honzou na okraji dálnice našli a výlet mohl začít (dokonce mi přivezli na půjčení i nějaké oblečení, přeci jen běhat po kopcích v bikinách by nebylo ono). Campos do Jordão je městečko cca 180 km na severovýchod od Spa oblíbené zimní letovisko saopaulské smetánky. Ve městě jsem našla nápis, že je to brazilský Aspen, a myslím, že to velmi sedí. Vše je tam drahé, všude veliké vily, letní sídlo SP guvernéra, roubené domky ve stylu Tyrolska, které spolu s tropickou přírodou a teplotami (i když v horách bylo lehce chladněji) působí poněkud úsměvně. Ale město jsem navštívili jen krátce, nebylo hlavním cílem našeho výletu – my směřovali do přírody. V okolí Campos do Jordão se totiž dochoval původní prales, spolu s hlavní chloubou, borovicí araucária. Po průjezdu městem a krátké a nepříliš užitečné návštěvě informačního střediska – (ne)informovanost místních pracovníků byla až udivující – jsem vyrazili do kempu pod horou Pedra do Baú (v překladu něco jako Kamenná truhla), kterou jsme ještě ten den zdolali :) výstup začal nevinně, banánovou plantáží, později se trochu stížil…no, brazilka nezvyklá horám měla co dělat, i já bych výstup ohodnotila jako náročnější. Bohužel cca po 5 minutách pobytu na vrcholu se údolí pod námi naplnilo mlhou a veškerý rozhled byl ten tam…po sestupu dolů druhou a návětrnou stranou hory (tím pádem i daleko vlhčí, pokrytou tropickým pralesem – doteď si myslím, že jsme viděli i orchideje!) jsem se uchýlili zpět do kempu k večeři a spánku. Plán vstát druhý den v šest padl hned po ránu po pohledu na mobil, který ukazoval půl osmé…do přírodního parku umístěného mezi kopci pohoří Serra de Mantiqueira jsem tak dorazili se zpožděním a dozvěděli se zde, že trasu, kterou jsme si podle Vaškem připravených materiálů naplánovali, můžeme absolvovat jen s průvodcema toho po deváté ráno už na ten den nezískáme. Bylo nám totiž vysvětleno, že hrozí možnost ztratit se v pralese. Nakonec jsem se rozhodli pro rebelii, a to tuto trasu zkusit projít i tak, zpátky přece cestu najsem vždycky, že? Nakonec byly všechny obavy zbytečné, na trase byly velmi často značky ukazující nejen ušlou vzdálenost, ale i dosaženou nadmořskou výšku. Po výstupu do 1900 m n.m. mezi již zmíněnými borovicemi (stoupání cca 500 m) jsem už jen pak klesali původním tropickým lesem a dole pod kopcem nás čekalo překvapení v podobě vodopádu. Taky jsem konečne v Brazílii viděla i divočejší zvíře než je slepice (už jsem se bála, že je tu snad nemají :)). Před odjezdem jsem ještě stihli koupit v místním extralevném zahradnictví nějaké květinky (takže už mám jednu v pokojíku) a trochu si znovu projít Campos do Jordão, známé především výrobou čokolády a místního piva Baden Baden. Po návratu do SP jsem padla do postele s vědomím, že druhý den vstávám časně ráno, jelikož přilítala do SP Nina, poslední z naší skupiny studentů VŠE na místní prestižní škole EAESP FGV. Ale výlet to byl parádní, díky všem zúčastněným!!!

On the road

Omlouvám se za delší pauzu mezi příspěvky, ale žiju teď trochu nomádským životem, navíc začaly přípravy na karneval, trochu bláznivé je to tu teď….ale zpět tam, kde jsem skončili…takže: Výlet do Ubatuby!!! Ubatuba je město na pobřeží státu Sao Paulo, směrem na Rio, cca 200 kiláků od města Sao Paula. Cesta byla trochu komplikovaná, v půl somé ráno jsem měla sraz s Andrem na mezinárodním letišti, kde jsme vyzvedli naší kamarádku z Coimbry, němku Mariko. Andre se rozhodl Mariko překvapit a tak vůbec neměla tušení, že je unášena směr sao paulské pobřeží, než uviděla poprvé moře, žila v tom, že jede na výlet do vnitrozemí :) Ale myslím, že byla velmi spokojená s Ubatubou. Já byla plno lidmi před cestou varována, že Ubatubě se tu obecně říká Ubachuva (chuva = déšť), ale svému jménu naštěstí vůbec nedostála, sprchlo jen jednou a lehce a tak jsme se stihli hned první den mírně spálit :). Jinak hned na pobřeží Sao Paula v této oblasti se zvedá pohoří Serra do Mar, to znamená, že pláže jsou lemovány panoramaty kopečků, které jsou pokryté přímořským pralesem – no prostě květiny a stromy, které známe z domu jen ze sklenímů tu rostou jako plevel, banánové palmy všude, fíkusy, ibišky atd. Tři dny v Ubatubě jsme strávili prozkoumáváním nejrůznějších pláží a plážiček, já i Mariko jsme byli ze všeho zcela nadšené, po dnech strávených v Sao Paulu konečně tropická Brazílie tak, jak si ji představujeme u nás podle pohlednic.. Každý den jsem zvládli aspoň dvě pláže, některé dostupné jen cestou pro pěší a proto zachovanější a vylidněnější (kam brazilec nedojede autem, tam ho moc nikdo hledat nemůže :))). Nejhezší asi byla Praia Vermelha (Červená pláž – v okolí je půda hodně červená, a tak zbarvuje lehce i písek) a Praia do Cedrinho (pláž u malého cedru – žádný jsem tam ale neviděla, zato tam byla zátoka, takže pro změnu klidné moře). Ubatuba se totiž jinak chlubí přízviskem Capital do surf – hlavní město surfování. André jako surfař sice říkal, že to není pravda, ale ve srovnání s dalšími místy, co jsem zatím stihla navštívit, tam byly opravdu veliké vlny. K surfování jsem se ale zatím nedostala, aspoň je co schovávat na příště. Večer jsme pak ochutnávali místní nápoje (neboj, mami, v rámci mezí) – caipirinha (míchaný nápoj z místní pálenky cachacy, cukru a normálně i limetky) se tu nedělá jen z limetek, ale i s jiným ovocem, každý z nás si objednal jinou a tak už vím, jak chutná caipirinha s jahodami, ananasem a maracujou (ta je nejlepší!!!!). André pak musel poslední den ráno bohužel odjet, ale samy s Mariko jsme si taky poradilya navštívily další dvě pláže směrem na sever od Ubatuby. Po příchodu do apartmánu, kde jsme bydleli, mě čekalo zajímavé překvapení, a to, že můj mobil konečně chytil signál a také celou řadu smsek, ze kterých jsem vyrozumněla, že Vašek (Čech, co už nějakou dobu žije v SP a má tu přítelkyni Lisu) a Honza (další ze studentů VŠE tady v SP) se mnou počítají na další den, sobotu, na výlet do hor. Zároveň ale bylo jasné, že zpět do Sao Paula to už do nadcházejícího rána a odjezdu nestihnu a že nemám s sebou na pláži úplně věci do hor.Začalo dosti zběsilé asi dvouhodinové telefono-smskovací dohadování, jak vše zařídít, ale povedlo se, a já rovnou z pláží Ubatuby cestovala do hor v okolí Campos do Jordao, ale to zas v příštím příspěvku…

Další kapitola ze života v São Paulu

Tak další dva dny jsou za mnou a zase plno nových zážitků :) Včera slavilo São Paulo výročí 456 let od svého založení a tak se tu konalo ve městě plno kulturních akcí (mimo jiné je to svátek – den volna – ale jen tady ve městě, což znamená, že když někdo pracuje třeba jen kousek za městem, tak už do práce musí…). Já jsem se společně s dalšími lidmi z couchsurfingu rozhodla zúčastnit komentované prohlídky pokladů moderní architektury ve městě – budovy COPAN, díla mnou již tolikrát zmiňovaného Oscara Niemeyera, budovy Martinelli a budovy nákupního centra Galerias do rock (už jsem o něm taky psala, ono zaslíbené nákupní místo pro milovníky metalu a skate kultury). Návštěva střechy COPANu byla hodně zajímavá, zajimavý výklad a úžasný rozhled. Navíc jsem se dozvěděla ještě o jedné budově v blízkém okolí, za jejíž stavbou stojí Oscar Niemeyer. Bohužel pak se začala projevovat brazilská (ne)organizace a spolu s deštěm to znamenalo dost zmatek a pomalý rozklad celé výletní skupiny. Na střechu budovy Martinelli jsme se už nedostali, kvůli silnému dešti prohlídku předčasně ukončili, místo toho jsme zhlédli aspoň část tanečního vystoupení fanoušků Michaela Jacksona, kteří se tak rozhodli uctít jeho památku. No, a v Galerias do rock se navíc nějak porouchal pojízdný reproduktor, který měli s sebou (vůbec se mu nedivím, brazilcům totiž do té doby ani moc nevadilo, že jim do něj trochu prší). Takže když už ani výkladu nebylo moc rozumět, vydali jsem se radši na kafe a poté domů. Tam jsem moc dlouho nepobyla, napsal mi jeden český kluk, co tu pracuje, že v parku celkem daleko od mého bydliště má zdarma v rámci oslav koncert Milton Nascimento, jedna z legend brazilské populární hudby. Takže jsem neodolala a vydala se na cestu. S Vaškem, oním Čechem, se mi tam sice setkat nepodařilo, zato hned v autobuse mě adoptovala skupinka studentů z místní státní univerzity USP (Universidade de São Paulo). Později se k nám přidali i další, mezi nimi i studenti portugalštiny na fildě zde, takže už mám kontakt i na místní kolegy :) Koncert byl velkým zážitkem, Brazilci při každém akordu křičeli a málem úplně zpívali za samotné hudebníky. Dneska po ránu jsem se vydala na nákupy, konečně jsem sehnala plavky a koupila si své první místní Havaianas (pro nezasvěcené, brazilská nejslavnější značka žabek, u nás se prodávají za docela velké peníze). No a po obědě jsem vyrazila na průzkum kampusu USP. Bohužel jsem původně měla v plánu návštěvu kampusu dopoledne, na kdy jsem byla dohodnuta na kávě s mými novými známými, což se nepovedlo. No, a jelikož jsme si nějak špatně vyměnili kontakty, já zůstala jen s kolejní pevnou linkou, kde to nikdo nezvedal, tak se setkání nezdařilo, což je asi jediná kaňka (snad jindy). Takže opět povedené dva dny. A pokud půjde vše podle plánu, tak zítra po ránu vyrážím poznávat saopaulské pobřeží!!!

Milton Nascimento: http://www.youtube.com/watch?v=oX2tbUm5Iig

Prší a prší a prší

Tak po dvou dnech v São Paulu mám vody a deště plné zuby :-D Teda, náladu si tím samozřejmě zkazit nenechám, na průzkumné výpravy vyrážím i tak, ale chce to trpělivost. Já si ještě před pár dny myslela, že tropický liják znamená silný, ale KRÁTKÝ déšť, ale tady prší silně třeba hodinu v kuse a silnice se pak mění na proudy vody, záplavy strhávají domy ve favelách a autobusy prostě nejezdí..Chce to zvyk, když člověk zůstane na dvě hoďky uvězněn lijákem v kavárně, tak prostě dorazí o dvě hoďky později, no…Včera jsem se rozhodla schovat před deštěm do Muzea portugalského jazyka, které se nachází v budově železniční stanice Luz a které je v sobotu zadarmo. V lehké odpolední hodině (ještě se mi tu moc nedaří vyštrachat se z domu před polednem…) jsem tedy vyrazila. Bohužel obdobný nápad mělo i plno místních, takže bylo v muzeu dost narváno. Hezky jsem si osvěžila informace z hodin od Graziely (vliv přistěhovalců na jazyk) i kolegy Hricsiny (vývoj portugalštiny), nejzajímavější pro mě asi byla interaktivní mapa Brazílie (celé muzeum je velmi interaktivní, možná by si z toho trochu mohla vzít ponaučení některá muzea u nás), kde po kliknutí na konkrétní stát se spustila nahrávka s přízvukem lidí z daného regionu….sice ne uplně všechny rozdíly ještě stíhám, ale přeci jen už poznám, že člověk ze severovýchodu a úplného jihu mluví trochu jinak…A pak bylo velmi zajímavé sledovat reakce Brazilců na věci, které mě jako studentovi jazyka přijdou dost samozřejmé (jééé, babi, podívej, oni v Portugalsku místo našeho estou falando říkají estou a falar). Po několika hodinách v muzeu (ano, byla jsem tam cca 3 hodiny, ale opravdu jsem se nenudila) jsem se ještě prošla v přilehlém Parku Luz, objevila záhádné veliké plody, které jsem už někde na fotkách viděla (mám dojem, že u sestry na fotkách z Vietnamu…pozn. později jsem se dověděla, že se jmenují jaca a že se jim tu přezdívá nejnebezpečnější ovoce - když někomu spadne na hlavu, musí to stát za to...) a nakonec se vydala domů ještě přes městskou tržnici, kde sice měli už před zavírací dobou, ale okoknout nějaké tropické ovoce jsem jěště stihla (už vím, jak vypadá kešu, ne ten oříšek, co známe my, ale to ovoce, jehož je oříšek jen malo součástí, teď už jen zbývá ho ochutnat). Večer jsem pak byla pozvána na jednu podomní párty, tak jsem se seznámila zase s dalšími lidmi, kluky Felipem a Rodrigem, co vystudovali design a co mají obývák vyzdobený plakáty od Alfonse Muchy a dokonce vědí, kdo to byl a že byl z Čech J No a dnes jsem se opět v brzkém odpoledni vydala na procházku do největšího městského parku tady v SP, parku Ibirapuera. Po cestě jsem v blízkosti Avenidy Paulisty narazila na nějaký trh produktů z oblasti Bahie, a tak jsem poprvé ochutnala Acarajé (smažená koule z fazolové mouky, kterou po rozkrojení naplní krevetkami, zeleninou a doplní řadou omáček roztodivných barev, celé je to velmi barevné, lehce pálivé, syté a velmi dobré). Po cestě do parku jsem si ještě pořídila své první věci tady (úžasnou žlutou kabelu a první knížku – těch bude určitě ještě řada následovat), jinak bylo skoro vše zavřené, v neděli se tu prostě nepracuje (teda, jestli se dá říct, že se tu někdy opravdu pracuje – brazilské pracovní nasazení není nic moc). Po deštěm vynucené asi hodinu a půl dlouhé pauze jsem skrz čtvrť Jardins (jedna z bohatých čtvrtí tvořená vilkami obehnanými vyskokými zdmi) dorazila do parku. Park je v neděli i za mírného deště plný lidí, kteří tu běhají, cvičí, hrajou fotbal, zpívají, hrají na kytaru, jezdí na skatu nebo na kolečkových bruslích, no a mládež se tu jen tak poflakuje, pokuřuje a dělá hluk. Zvláště teenagerů tam jsou mraky. Podívala jsem se na jednu z dalších budov vytvořených mým oblíbencem Oscarem Niemeyerem – Auditorium Ibirapuera, prošla se a vydala se pomalu autobusem zpět. Celkem vydařené dva dny :)

Výlet do Campinas

Výlet za kamarádem Andrém do Campinas začal hned na začátku tvrdým nárazem na brazilskou realitu. V noci na čtvrtek tu hodně pršelo. Po ranním brzkém vstávání jsem jěště rozespalá dorazila na hlavní autobusový terminál Tietê a tam se dozvěděla, že prostě teď žádný autobus nikam nejede, protože nějaká silnice je někde zatopena/poničena vodou a nikdo neví, kdy nějaký pojede. Ale nakonec se mi do Campinas s určitým zpožděním povedlo dostat a setkání s Andrém po roce bylo super. Campinas je sice jen další velkoměsto saopaulského vnitrozemí, žadná velká zajímavost tam není, ale pro mě tahle návštěva měla svoje kouzlo. Odbyla jsem si řadu dalších brazilských „poprvé“. Poprvé jsem tu pila kokosové mléko (tady ho nazývají vodou) z čerstvě otevřeného kokosu v zelené slupce, poprvé jsem ochutnala brazilský pastel (v Portugalsku to byl sladký pudinkový koláček, tady je to smažená kapsa plněná náplní podle chuti – sýrem, uzeninou atd.)a ovoce zvané goiaba, poprvé jsem na vlastní oči viděla capibary při návštěvě krásného městského jezera a parku Taquaral. A během nedělního dopoledne mě čekal jěště jeden střet s místní realitou – při snaze koupit si nové plavky. Sice tu nemají jen tkaničková tanga (tady se jim přezdívá zubní nit - fio dental), ale taky tu nemají žádný sportovní model, veškeré bikiny tu drží na šnůrkách tak, aby člověk měl strach kdy mu co vykoukne či spadne…no, snad budu mít v Sao Paulu větší štěstí. Asi tu teď v okolí budu až do středy, nepovedlo se mi se na poslední chvíli přidat k žadné z dlouho dopředu plánovaných cest, a tak zůstávám pravděpodobně přes prodloužený víkend ve městě (v pondělí slaví město Sao Paulo 456.narozeniny, tak je volno :). Pokud by se zjevilo z čistého nebe něco zajímavého, samozřejmě dám vědět!!!

První den a půl v Sao Paulu

Tak už jsem v Sao Paulu den a půl a začínám se tu lehce orientovat, zvládám už i cestu metrem (teda, dneska jsem absolvovala cestu ve večerní špičce na vytížené červené lince, a trvalo mi asi 25 minut, než jsem se do nějakého metra dostala a to musela přijet úplně prázdná souprava navíc, a byla jsem dovnitř doslova vnesena…). Včera po příjezdu jsem zaběhla do školy, kde mi řekli, že mám zapsány předměty z programu, ze kterého nemůžu, jelikož už jsem v magisterském studiu, takže jsem rozvrh trochu předělala, ale stále platí, že se školou skončím někdy v půlce dubna a co pak dál se uvidí :) Pak mě jistý Hugo ze zahraničního oddělení provedl po škole, na první pohled škola peněžní nouzí netrpí, navíc ji každou místnost sponzoruje nějaká firma, která se tak stará o její design a údržbu (celkem zajimavý napád). A večer jsem se dostala na místní setkání couchsurferů, hromada lidí, získala jsem plno kontaktů, skupina je tu hodně aktivní, myslím, že se nudit nebudu….Dnes po ránu jsem dořešila předměty a poslala znovu všechny registrační formuláře a teď jsem našla v poště mail od slečny Leticie, že je vše ok :) Odpoledne jsem si dala sraz v historickém centru s couchsurferem Brunem, který mě provedl po značné části města, zvládla jsem katedrálu, jezuitskou kolej i klášter, vyjet výtahem nahoru na budovu banky BANESPA, ze které je úžasný výhled na celé město, které se táhne až kam jen oko dohlédne, zatáhl mě i do obchoďáku, kde si přijdou na své hlavně lidi vyznávající metal, gothic styl a tak, protože je plný obchodů, do kterých by měl člověk skoro strach vstoupit. Všude po cestě někdo něco přímo na ulici prodává, ale opravdu cokoli, co zrovna doma nepotřebuje. Navíc tu mají i velmi užitečné profese, jako je člověk, co má přes sebe navlečenou reklamní ceduli (vím, že jsou i v Praze sem tam, ale tolik jich rozhodně nemáme). Po lehkém obědě a ochutnávce místních čerstvých šťáv z takových druhů ovoce, jejichž jméno česky snad ani neznám, následovala cesta okolo budovy COPAN (znalí vědí, pro neznalé se jedná o jednu ze staveb, které tady v Sao Paulu vytvořil poměrně světově známy brazilský architekt Oscar Niemeyer) směrem do japonské čvtrti Liberdade (celkem město ve měste, samo pro sebe). Po potřebném odpočinku a troše zevlování na kousku zeleně u místního kulturního centra jsem se ještě odebrala na sraz s Alexem, který mi od kamaráda daroval simku do mobilu, takže ode dneška jsem mobilní na místním čísle…Všechno ve městě je tu hlučné, obrovské a přelidněné. Ale mě se tu zatím velmi líbí :) Kde jinde vedle sebe najdete mrakodrap a barokní dům v koloniálním stylu! Nebo zářící nový mercedes stojící před domem, který je na spadnutí...Jinak zítra vyrážím za kamarádem, kterého znám z Portugalska, do Campinas, města cca 100 km od Sao Paula směrem do vnitrozemí, vrátím se v pátek, tak podám další zprávy ze zámoří :)

Cestou necestou

Tak jsem tady! Už jsem tomu skoro nevěřila, cesta totiž nebyla vůbec jednoduchá, hned na začátku ve Vídni mělo totiž letadlo Iberie zpoždění, takže bych nestihla spoj z Madridu. Po vystání asi hodinové fronty u okénka, kde i přes nával seděla jedna ženská a tu hodinu řešila jen jednu skupinku lidí, co letěli do Chile do Santiaga, jsem se dozvěděla, že můžu letět s Air France přes Paříž a že budu v São Paulu skoro ve stejnou dobu jako bylo plánováno. Sice mi hlavou problesklo, že to je asi ten spoj, co na něm při opačném směru nedávno jeden letoun spadnul, ale na tohle já něvěřím, spíš si myslím, že o to větší bezpečností kontroly teď mají….a tak jsem se vydala do Paříže…jenže i tady nastal problém s odletem, museli jsme čekat na ploše víc jak hodinu, než letadlo odsněhují či co (ve Vídni hustě sněžilo), takže jsem spoj v Paříži taky nestihla. Naštěstí Frantíci byli pohotoví, nás, co jsme měli přesedat na nějaký další spoj, si odchytili hned při výstupu z letadla, poměrně rychle našli náhradní let a poslali nás do hotelu přímo na letišti. Takže jsem v cestě pokračovala až ráno a do São Paula po úmorné dvanáctihodinové cestě ve stísněmém prostoru sedadla dorazila až kolem osmé večer. Na místě mě naštěstí čekal můj dobrodinec Alex, couchsurfer, který bydlí kousek od letiště. Nakonec jsme se dohodli, že přespím u něj, a že do centra São Paula se vydám až ráno, abych nemusela absolvovat cestu za tmy…Při cestě do São Miguel Paulista, kde Alex bydlí v domku u tety, jsme se s autem trochu zamotali, a tak jsem absolvovala i sightseeing po favelách východního předměsti São Paula, kam se asi už víckrát nepodívám, protože pěšky se tam rozhodně sama vydat nemůžu…no, zajímavé. Jinak Alex je typický Brazilec, tátu má Itala a mamku Japonku :D U něho doma jsem dostala věčeři, pokecali jsme a šla jsem spát. Dopoledne jsme se pak vydali autem do centra São Paula, zastavili u stanice metra a dále pokračovali hromadnou dopravou, Alex mi pomohl s věcma až do bytu na Avenida 9 de Julho. Přestože kufr kdysi přežil hrbolaté cesty portugalské Coimbry, tak brazilské díry v chodníku nerozdýchal, úplně se mu rozbilo kolečko, naštěstí jen pár metrů před cílovým domem….ale cesta zpět do Evropy s ním bude zajímavá….

O prvních dnech v São Paulu asi napíšu jindy, teď už musím jít, povedlo se mi rychle se začlenit do místní couchsurferské komunity, takže za chvílí mám být v historickém centru, kde mě provede jiný dobrodinec jménem Bruno :)

cestovní horečka

Tak je to tady!!!Zítra odlítám....brzo po ránu jedu s tátou do Vídně, kde se ještě potkám s kamarádkou, která pro změnu za pár týdnů pojede na pracovní stáž do Ekvádoru. A pak v 19:25 se vypravím nejprve směr Madrid a poté Sao Paulo!
Sbaleno už snad mám, stále sice přemýšlím, co v kufru jěště nemám a nic mě nenapadá, ale ono toho nakonec určitě bude spousta, co nechám doma. Naštěstí se mi snad podařilo najít někoho, kdo mě vyzvedne na letišti (miluju Couchsurfing!!!!), tak jsem o kus klidnější. A v bytě mě při troše štěstí taky někdo čekat bude :)
Jinak už pár dní listuju průvodcem a vymýšlím a vymýšlím a plánuju, nápadů je plno, peněz zatím dost, tak uvidíme, co vyjde a co ne. Mám i rozjednáno pár zajímavých akcí, tak budu průběžně informovat, nechci to teď zakřiknout...
Každopádně jsem vám všem chtěla popřát, ať se tu máte co nejlíp a pište mi, já slibuju, že si taky čas na nějaký ten příspěvek najdu!
Tak se tu mějte vy volové......nebo jak to říkáte ;-)